A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Itálie - Cestopisy

Sicílie 2014 - den třetí - Siracusa

Třetí den už začínáme poznávat, a proto vyrážíme autem směr Siracusa. Staré historické městečko, ale nás tak nějak neuchvátilo. Takové roztažené, ne úplně dobré směrovky a v archeoparku plné vstupné, přestože je přístupná pouze půlka :(

SIRAKUSA

TŘETÍ DEN - 21. ČERVENCE
174 KILOMETRŮ

V pondělí vstáváme na osmou a snažíme se co nejdříve vyrazit. Máme v plánu Sirakusy. Stejně se nám ale nedaří vyrazit před desátou. Máme před sebou 95 kilometrů. Když vyrážím z Acitrezza, navigace nás vyhodí kamsi nahoru a proplétáme se uličkami, zatáčkami, serpentýnami, až si myslím, že mám vypnuté dálnice. Když už chci zastavit, že zkusím zkontrolovat navigaci, vidíme na cedulích směrovku k autostrádě. Sláva, je vyhráno. Navigace nás navádí k parkovišti, které jsem našel už doma. Jenomže tam zjišťujeme, že parkoviště je zčásti placené, od 10:00 do 13:00 hodin a pak od 16:00 do 20:00 hodin. Posléze zjistíme, že je tomu skoro všude. Je to fajn, že jsme zaparkovali, ale teď ještě kde zaplatit. Naštěstí na lavičce sedí dva místní Siciliáni, kteří nás posílají do trafiky pro kartu. Tam se pak ještě dohadujeme na placené době a dostáváme dvě karty. Bereme si z auta věci a pití a vyrážíme. Eva s Květou akutně hledají záchod, a tak se s problémama dostávají do jakéhosi místního baru, který v podstatě ještě není otevřený. Tak jim tam Eva dává 2 € a milostivě je pouští na záchod. Pak narážíme na moderní kostel Santuario Della Madonnina delle Lacrime. Je až tak moderní, že nás moc neinteresuje, přesto si ho prohlížíme. Chvilku tam vydržíme a pak směřujeme do starého města – na ostrov Ortigia. Musíme se trošku ptát na cestu, ale máme to ještě asi kilometr. Po cestě ještě dokupujeme nezbytné pitivo a zase do výhně. Těsně před starým městem narážíme na jednu „paninárnu“. Zkoušíme si s Pedrem objednat. Pedro si dává drůbeží a jednoho Morettiho, já chci s koňským masem (horses), ale když se dozvídám, že to není konina ale nějaký název sýra, dávám si nakonec to samé, co Pedro. Panini si rozdělujeme a každý z nás má jednu půlku. Po jídle pokračujeme dál na Ortigiu. Máme sice mapku, ale ta, kde mám všechno pěkně vyznačené, zůstala nakonec doma. Snažím se nějak zorientovat, ale Eva furt, že musíme jít tam, kam jdou turisti s cestovkou. Jenomže já vím kam chcu jít, a to co nevím je, kam jdou turisti. Vcelku mě to ale nezajímá. Proplétáme se ostrovem Ortigia.

Prvně jsme u Apollonova chrámu, pak se dostáváme k Artermidině kašně a hledáme prvně chrám bohyně Athény na Duomo. Nakonec ho nacházíme, prohlédneme si krásný chrám a pak jdeme hledat Fonte Aretusa. Prvně si ale dáme ještě výbornou zmrzlinu, jednu relativně velkou porci za 1,80 € - tato porce jsou dfc. dva kopečky. Vzhledem k tomu, že vím směr k fontáně, není problém se tam směrovat, Eva ovšem pochybuje, že jdeme správně a furt se chce tahat za nějakými výpravami.

Dojdeme k pobřeží a ….. a jsme tam. Pramen vypadá velice pěkně, ale ještě najít vstup. Obcházíme to a pak nakonec zjišťujeme, že vstup tam je pouze přes placené akvárium. Pedro s Evou to vzdávají a jdou na kafe, my si zaplatíme vstupné, protože Květa se chce podívat na rybky, a jdeme k prameni. Zajímavé ryby, které jsme předtím ještě nikde neviděli, spousta kačen u pramenu, papyros, který údajně přírodně neroste nikde jinde. Když si všechno prohlédneme, jdeme hledat Pedra s Evou. Našli jsme je hned a ještě že půjdeme k pevnosti. Eva nás však upozorňuje na čas, a tak se tedy vracíme zpátky k autu. Samozřejmě, že nejdeme stejnou cestou, což zvyšuje u některých nervozitu, ale vzhledem k tomu, že orientačním bodem je chrám p. Marie, není problém se trefit.
V průvodcích jsme se dočetli, že ve městě není kde se koupat. Jaká blbost, hned vedle pramene byla krásná písčitá městská pláž, kde nebylo ani moc lidí. A pak může člověk věřit průvodcům. V mnoha případech se nám však již stalo, že údaje v oficiálních průvodcích neseděly. Nastupujeme do auta a přesouváme se k archeoparku. Snažím se najít parkoviště, ale z prvního odjíždím, abych se tam po několika minutách opět vrátil, protože bylo neplacené. Najdeme vstup, teď ještě najít pokladnu, která je z nepochopitelných důvodů asi 300 metrů vzdálena od vstupu. Vstupenky si však kupujeme pouze my s Květou, Pedro s Evou nechtějí platit vstupné, tak jdou odpočívat někam na kafe. Vstupujeme do archeoparku a prvně navštěvujeme Řecký amfiteátr, pak jeskyně nad divadlem, sejdeme k Archimédovu uchu a zjišťujeme, že zbytek areálu, dobrá polovina, je z neznámých důvodů zavřená. Nu což, stejně nic nenaděláme, a tak procházíme ještě přístupné prostory a jdeme ven. Pedro s Evou tam ležijó na lavičce, tak jim sdělujeme, že jdeme ještě do římského amfiku, ten byl zadarmo, a tak Pedro s Evou vyráží za námi. Prohlídneme si i tuto památku a pak už se vracíme zpátky k autu. Máme před sebou ještě 79 kilometrů a vracíme se už dost pozdě. Po cestě vidíme supermarket, kde je naštěstí ještě otevřeno. Vlítneme dovnitř, nakupujeme sýr, šunku, tuňáka a bůhví co všechno dalšího, a to těsně před zavíračkou. Dojedeme na ubytko, ochutnáme něco málo, co jsme nakoupili, a opět jdeme okolo půlnoci do hajan.

Syrakusy a Akragas nabyly příliš velkou moc, než aby mohly se navzájem porazit jinak než zničující válkou. Proto se jejich tyranové spojili a rozdělili si řecká města na ostrově a vládnou nyní nad celou Sicílií.
(Mika Waltari, Tajemný Etrusk) Kdysi bývaly Syrakusy (italsky Siracusa) velkoměstem antického Středomoří, žilo zde až půl milionu obyvatel, dnes je to asi kolem 124.000. Přesto je město významné, protože poskytuje neuvěřitelně velké množství památek a historických míst, která zlákají každého návštěvníka. Syrakusy leží na rovné vápencové plošině, která končí prudkým srázem k moři, a na ostrově Ortigia (Ortygia), který je už 2500 let spojen s pevnou mostem. Moderní město na pevnině zaujímá jen skrovnou část rozlohy antického Syrakusay. Obrovská, dnes neobydlená náhorní planina Epipolai, která se táhne na západ od dnešního města až po opevněný Castel Eurialo, byla před 2000 lety největší obytnou čtvrtí půlmilionového řeckého města. Mělký skalnatý ostrov Ortigia neskýtal jen dobrou ochranu a skvělý přístav. Už tehdy přitahoval osadníky také vydatný sladkovodní pramen – sídlo nymfy Arethusy.
Syrakusy nebyly jen hospodářským a politickým centrem antické Sicílie, ale také vědeckým a kulturním, a po určitou dobu představovaly největší město celého Řecka. Když je Římané vyplenili, přišlo město a s ním i celý ostrov o svou někdejší slávu. V raně křesťanské éře zde pak ještě sídlila významná obec věřících, jejichž příslušníci se scházeli v katakombách, kde kázal také apoštol Pavel. V byzantské době byly Syrakusy opět hlavním městem Sicílie a svůj význam definitivně ztratily za arabské a normanské nadvlády.
Syrakusy náležely k nejvýznamnějším a podle římského konzula Cicerona také k nejkrásnějším městům 5. – 3. století př.n.l.
Syrakusy jsou uměleckou a kulturní pokladnicí Sicílie. Založili je Řekové z Korintu v roce 733 př.n.l. na ostrově při pobřeží. Během století se město stalo jedním z nejmocnějším v celém Středomoří. V roce 212 př.n.l. bylo po dlouhém obléhání dobyto Římem a stalo se provinčním městem. Významným rodákem byl fyzik Archimédes. Ten svými vynálezy bránil město. Nakonec byl v bitvě zabit. Starověké Syrakusy byly v době své slávy rozsáhlejší než dnešní město. Původní řecká osada se nacházela na ostrově Ortygia. Později se město rozšířilo na pevninu, kde se dělilo na čtyři čtvrti: Achradita, Tyche, Neapolis, Epipolae. Nejvýznamnější památky se nacházejí ve čtvrti Neapolis a na ostrově Ortygia. Město Syrakusy (jinak též Siracusa) se dělí do dvou téměř nezávislých částí. Největšími soupeři Syrakus v boji o obchodní nadvládu ve Středomoří bylo Kartágo, které bylo Syrakusami poraženo v roce 480 př.n.l v bitvě u Himery, a Atény, které byly Syrakusami poraženy v roce 415 př.n.l. v době peloponéské války, v níž byly na straně Sparty. Tisíce aténských zajatců pak musely sedm let otročit v místních vápencových dolech. Oba hlavní konkurenty tak Syrakusy vyřídily a jejich moc byla na vrcholu. Žilo zde tehdy 300.000 lidí, mnohem více než dnes.
V tuto dobu bylo město také kvetoucím centrem umění, architektury a vědy, syrakuští vládci přivítali na svém dvoře např. dramatika Aischyla nebo filozofa Platóna. Ve 4. století př.n.l. se staly i důležitou vojenskou základnou, když byly vybudovány 22 km dlouhé hradby kolem města. V roce 287 př.n.l. se tu narodil Archimédes, který svými vynálezy pomáhal při obraně města před Římany. Díky jeho soustavě zrcadel se podařilo zapálit římské loďstvo. Porážce ale nezabránil a navíc byl římským vojákem v roce 212 př.n.l. zabit. Ve stejném roce tedy padly Syrakusy do rukou Římanů, a ačkoliv se staly hlavním městem římské správy, nastalo období úpadku. Město se přesto objevuje v bibli, protože si je pro hlásání slova božího vybral svatý Pavel.
Plenění Vandalů a Ostrogótů, příchod Byzantinců a v roce 878 Arabů (Saracénů), kteří přenesli hlavní město Sicílie do Palerma, to vše městu mnoho pozitivního nepřineslo. Normané, Štaufové, Francouzi i Aragonci kteří se vystřídali v roli vládců města, sice postavili mnoho budov, ty ale byly zničeny zemětřesením v roce 1697 a následovala barokní přestavba. Další pohromu znamenaly nálety Spojenců a později Němců za druhé světové války.
STARÁ ČTVRŤ – OSTROV ORTIGIA Ostrov Ortigia tvoří uzavřené jádro Starého města. Most z pevniny ústí na náměstí Piazza Pancali, na kterém stojí mramorové sloupy Apollónova chrámu ze 6. století př.n.l. Dopoledne toto náměstí i s přilehlými uličkami směřujícími k přístavu Porto Piccolo pulzuje shonem jednoho velkého tržiště. Na náměstí Piazza Archimede, což je srdce Starého Města, vede třída Corso Matteotti. Většina paláců šlechty a vysokého duchovenstva se nachází okolo tohoto náměstí a podél reprezentativní ulice Via Maestranza. V dalších uličkách, zvláště těch co vedou k moři, se naopak nachází spousta opuštěných domů.
Starou čtvrť obepínají hradby a uvnitř nich jsou úzké uličky s barokními památkami, kostely a paláci. V romantických uličkách starého města najdete ještě bezpočet barokních perel. Krása města se skrývá v úžasné stylové jednotě a také ve faktu, že město je na ostrově, a tudíž obklopené mořem a navíc pevnými zdmi hradeb, po kterých se můžete dokonce procházet a nasávat krásnou místní atmosféru. Pod hradbami objevíte také krásný přístav se spoustou jachet a člunů.
Stará čtvrť se může pyšnit velkou vzácností. Je to „Řecký chrám bohyně Athény“ z 5. století př.n.l. který „zabudovali“ do své městské katedrály.
NOVÉ MĚSTO Druhá, nová část města není sama o sobě tolik atraktivní. Co na ní návštěvníky tolik láká jsou vykopávky antického města (původních Syrakus). Ty v této části leží v Parco Archeologico (archeologický park) obsahující dvě antická divadla, oltář Herona II., římský amfiteátr a další pamětihodnosti.
V této nové části města se také nachází důležité muzeum - Museo Archeeologico Regionale Paolo Orsi. Jedná se o regionální muzeum, kde jsou ochraňovány a shromážděny sbírky starověkých předmětů z širokého okolí. Pro všechny zájemce o starověk je návštěva velkým zážitkem. Muzeum navíc sídlí ve velké moderní a zajímavé budově, kterou otevřeli roku 1988.
Poslední velkou atrakcí města je poutní kostel Santuario della Madonna delle Lacrime, viditelný ze všech směrů z velké dálky. Má tvar jehlanu a postavený je celý z betonu, jeho výška je úctyhodných 74 m. Svými rozměry může sloužit jako orientační bod ve městě. Ač leží Syrakusy přímo u břehu, není zde koupání příjemné, voda není příliš čistá. Pokud se chcete koupat, najděte si pláž raději někde za městem – toto sice tvrdí průvodce, ale my jsme našli vcelku příjemnou písčitou pláž hned vedle aquaria.
SANT GIOVANNI EVANGELISTA A CATACOMBY Po dlouhou dobu byl tento kostel, postavený u městských hradeb v Acradina, v oblasti katakomb a v místech, kde byl podle tradice pohřben první biskup Siracus, sv. Marciano, umučený Gallieniem a Valerianem (polovina třetího století) považován jako „Katedrála Sirakusa“. Nedávné studie však tuto hypotézu zpochybnily. Stojící jižní průčelí kostela je pozůstatek po zničujícím zemětřesení v roce 1693, které zničilo Velkou baziliku. Po zemětřesení proběhly v letech 1705 – 1706 opravy, kdy byl kostel přestavěn. Na levé straně je v místě staré fasády viditelná Normanská rozeta zdobící portál. Uvnitř kostela San Giovanni je vstup do katakomb. Ve stejném místě stál v klasickém řeckém období kamenolom - latomia, ve kterém byla v pozdě Hellenistickém pohanská hrnčířská dílna. Pozdější hřbitov byl v provozu minimálně do roku 423. Okolo poloviny šestého století, pravděpodobně kvůli pobytu papeže Vigilia v Sirakusách, bylo s pohřebištěm manipulováno, aby se uvolnilo místo pro kryptu sv. Marciana, do které byl uložen sarkofág s ostatky světce. Nad hrobkou byl postaven kostel s apsidou, třemi uličkami dělenými 12 dórskými sloupy a středovou lodí.
Hřbitov na Via Salaria Vetus byl mezi prvními, který byl objeven, když tam v roce 1576 postavili jezuité vysokou školu pro své studenty. Hřbitov, který se datuje do první poloviny třetího století, je na třech úrovních. Nedávné studie ukázaly, že se v těchto místech nacházelo starobylé pohřebiště subdiale. Z hlediska historického a uměleckého si pozornost zaslouží především tři místa hřbitova: bazilika semipogea Sant'Ermete, středověká kaple a krypta svatého Prota a Giacinta.
Po pravděpodobném zpustošení Araby prošel kostel rekonstrukcí s přestavbou obvodových stěn, s rozšířením apsidy, novou fasádou, snížením počtu sloupů na 10 a vyspádováním podlahy ve směru k fasádě.
CRYPT SAN MARCIANO Strmé schodiště na pravé straně, umožňuje sestup do starobylé krypty San Marciano, která přežila staletí i zemětřesení.
Prostor, původně Hypogeum (Hypogeum - z řeckého hypo = pod a gaia = země, tedy „pod zemí ležící“, je podzemní obřadní prostor - chrám), byl přeměněn na kostel kolem 6. století, kdy zde byly nalezeny pozůstatky San Marciana. Krypta obsahuje četné fresky, které pocházejí z 5. století až 17. století, ale nejsou bohužel až tak dobře zachovány.
Svatý Pavel se v jednom ze svých listů zmiňuje o přistání přímo v Syrakusách během jeho cesty po moři z Palestiny do Říma, při císařském procesu z důvodu kasačního opravného prostředku. Svatý Pavel se zastavil v Syrakusách na tři dny.
Legenda praví, že si při této příležitosti Svatý apoštol našel čas na návštěvu místní komunity a odsloužil zde mši svatou. I když tato legenda postrádá historický základ, faktem zůstává, že tento oltář byl místem uctívání apoštola Pavla od raného křesťanství, o čemž svědčí dekorace a nápisy.
Tyto katakomby byly vyhloubeny z větší části mezi roky 315 a 360 našeho letopočtu, a zůstaly v používání až do konce 5. století.
Na rozdíl od všeobecného přesvědčení, pohřeb v katakombách (neboli v podzemních tunelech vytesaných do skály), nebyl výlučně křesťanský zvyk, a to natolik, že v Syracusách v Catacomb Vigna Cassia jsou hroby mrtvých křesťanů a pohanů umístěny vedle sebe.
Tento podzemní hřbitov byl jako masové pohřebiště určen i pro chudší členy populace. Skála, ve které se snadno razilo, dávala možnosti vzniku zvláštních pohřebních útvarů, nazývaných archeology „polysome arcosolium“. Jedná se o velmi dlouhé výklenky ve stěnách, širokých jako lidské tělo a dostatečně vysokých, aby bylo možné vložit tělo. Do výklenku se první pohřbené tělo zakrylo kamennou deskou, pak další a další, až vznikl dfc. první sendvič. V těchto „tunelových hrobech“ téměř průmyslově vznikajících, bylo možno položit až 30 mrtvol vedle sebe.
SANTUARIO DELLA MADONNINA DELLE LACRIME V kruhové stavbě z betonu o průměru 90 metrů, jejíž kuželovitá střecha o výšce 76 metrů je dominantou města, stojí sádrová socha Madony, která od roku 1953 neustále ronila slzy a činila zázraky.
Projekt francouzských architektů Michel Andrault a Pierre Parat, vybraných na základě mezinárodní soutěže, je to umělecké dílo, které vyjadřuje, s velkou intenzitou, náboženské cítění dnešního člověka a symbolizuje slzy Panny Marie.
Krypta byla otevřena 8. srpna 1968. Je kruhového tvaru, má vnější průměr 80 m, a výšku 9 metrů, což umožňuje 18 vstupů. Krypta má kapacitu asi 3.000 míst.
Centrální oltář je umístěn na podlaze z červené žuly. Presbytář v půlkruhu dává představu o bohatství. V kryptě se nachází 9 kaplí. Centrální oltář je umístěn na podlaze z červené žuly. Presbytář v půlkruhu dává představu o bohatství. V kryptě se nachází 9 kaplí.
SANTUARIO DI DEMETRA E KORE Tyto ruiny z helénistické éry patří domácnostem vybavených hroby, kde byli pohřbeni ti, kteří žili v těchto domech (v řeckých časech byl mrtvý, stejně jako byl pohřbíván v nekropoli umístěné mimo obydlenou obec, umístěn v přilehlých prostorách svých domovů, v závislosti na jejich společenské třídě). V centru této oblasti byl nalezen v troskách chrám zasvěcený bohyním Demeter a Kore, z něhož zbyly pouze základy. Řecké ruiny se nachází v blízkosti náměstí Piazza della Vittoria. Oblast je pod archeologickým omezením, protože stále probíhají vykopávky. APOLLÓNŮV CHRÁM - TEMPIO DI APOLLO Při vstupu na Ortigio na konci náměstí Piazza Pancali, naproti mostu Ponte Nuovo, byl situován Apollonův chrám, nejstarší dórský chrám řeckého západu. Z budovy se dochovaly základy, pozůstatky z čtyřiceti dvou sloupů a jedna stěna celly. Cella byla rozdělena na tři lodě dvěma řadami sloupů. Dílo se připisuje architektu Cleomenovi, který se pravděpodobně inspiroval chrámem Apollona v Korintu, metropoli Syrakús. Athenaion nechal postavit Gelón, syrakuský tyran v letech 485-478 př. n. l., aby oslavil vítězství Himery nad Kartaginci. Toto místo kultu bylo v antice známé svým bohatstvím uměleckých děl, která odtud o několik století později uloupil Verra, chtivý guvernér Sicílie. Jeho činy odsuzoval ve svých řečech slavný Cicero. ARTEMIDINA KAŠNA Artemidina fontána uprostřed náměstí Piazza Archimede, je dílem sochaře Piceno Giulio Moschetti z roku 1906. ŘECKÝ CHRÁM BOHYNĚ ATHÉNY Řecký chrám bohyně Athény z 5. století př.n.l. dominuje dlouhému a úzkému náměstí Piazza Duomo. Za mohutným barokním průčelím dómu rozčleněného sloupy, které se stavělo od r. 1728 (architekt Andrea Palma), se skrývá úplně zachovalý řecký chrám. V boční venkovní stěně jsou vidět původní dórské sloupy, jenže prostor mezi nimi byl dozděn. Interiér chrámu je strohý, střední loď je sklenuta renesančním dřevěným stropem a jako křtitelnice je využita nádherná helénistická nádoba zvaná kratér, kterou nesou dva románští lvi. Do boční kaple už pronikla moderní technika. Vosk je zde totiž nahrazen elektřinou a po vhození příslušné mince si můžete cvaknout vypínačem a rozsvítit tak některou z desítek žároviček nainstalovaných pod oltářem.
Vnější portál dómu se zřítil při zemětřesení a byl znovu postaven v barokním slohu, se dvěma patry nezvykle silných sloupů. Bloudíme dál ulicemi, teplota stoupá a počet turistů roste.
ARETHÚSIN PRAMEN - FONTE ARETHUSA + AQUARIUM Tento sladkovodní zdroj vyvěrá ze skály a je obklopený keři papyrů. Podle řecké mytologie proměnila bohyně Artemis nymfu Arethusu v pramen, aby ji ukryla před říčním bohem Alfeiem, který se do ní zamiloval. V jezírku se prohání ryby a kachny a je odsud nádherný výhled na hlavní přístav Porto Grande. Arethúsa je jednou z nejčastěji jmenovaných strážkyň zlatých jablek v zahradě Hesperidek. Staří Řekové věřili, že pramen je spojen podmořským proudem s řekou Alfeiem v Élidě.
CASTLE MANIACE SYRACUSE
Castello Maniace je pevnost a hrad v Syrakusách. Stojí na velkém ostrohu, kde byl postaven mezi roky 1232 až 1240 podle císaře Fridricha II. Nese jméno George Maniakes, byzantského generála, který obléhal a dobyl město v roce 1038. Původně se dalo vstoupit na hrad jen po mostě přes vodní příkop. Významným architektonickým prvkem je zdobený portál. Dnes je zámek otevřen pro veřejnost a je místní turistická atrakce v Syrakusách.
První tvrz zde byla postavena v roce 1038 podle George Maniakes. V letech 1232 – 1240 tvrz přestavěl na pokyn Fredericka II. – sicilského krále, jeho architekt Riccardo da Lentini. V roce 1288 zde bydlel král Petr III Aragona se svou rodinou. Od 1305 do 1536 byl hrad používán jako sídlo mnoha královen Sicílie.
V 15. století byl používán jako vězení. V následujícím století byl zahrnut do městského opevnění a bránil přístav a město. Po obrovském výbuchu v roce 1704, který jej poškodil, byl zrekonstruován.
PARCO ARCHEOLOGICO DELLA NEAPOLI Areál zpřístupněných vykopávek se nachází na okraji moderního města a zahrnuje už jen malou část antických Syrakus a několik starověkých kamenolomů, které nejdříve dodávaly stavební materiál a později byly přeměněny na zahrady.
Vstup do rozsáhlého areálu Parco Archeologico je volný.
Nejzajímavější části - řecké divadlo a vápencové lomy - jsou zpoplatněny. V propadlém vápencovém lomu Latomia del Paradiso, který je největší kamenolom v oblasti antického města, kdysi živořili syrakuští zajatci.
V horní části jsou vidět do skály vytesaná obydlí. Uměle vytvořená jeskyně Ucho Dionýsovo (Orecchio di Dionisio) má tvar písmene S a je vysoká 23 metrů, dlouhá 65 metrů. Má výbornou akustiku. Údajně sem chodil tyran Dionýsos a odposlouchával vězně v lomech. Předpokládá se, že po drtivé porážce v bitvě v roce 413 př.n.l., kterou řecký historik Thukydides vylíčil jako „největší událost v řecké historii“, zde bylo uvězněno a zahynulo 7.000 Athéňanů. Druhá jeskyně se jmenuje Jeskyně provazníků (Grotta dei Cordari). Ti zde měli ve starověku své dílny. V blízkosti lomů se nachází pozůstatky Oltáře Hieróna II. (Ara di Ierone II). Každoročně zde byli obětováni býci ve prospěch Dia. Oltář pochází ze 3. století př.n.l. je 198 metrů dlouhý a 23 metrů široký. Největším zážitkem v Parco Archeologico je návštěva řeckého divadla – Řeckého amfiteátru vytesaného do skály. Řecký amfiteátr měl 138 metrů v průměru, hlediště tvořilo 61 stupňů, z nichž se dodnes dochovalo ještě 46, a poskytovalo místo pro více než 15.000 diváků. Z horních řad byl pohled na celé Syrakusy. V dávných dobách tu předváděli od roku 470 př.n.l. svá díla Aischylos, Sofoklés a Euripidés. Za horními řadami jsou ve skále vyhloubeny místnosti a je zde také mohutný pramen. Dodnes se tu konají představení klasických divadelních her. Od vchodu směrem doprava vede stinná cesta k elipsovitému římskému amfiteátru - Anfiteatro Romano. Cesta k němu je lemována kamennými sarkofágy. Amfiteátr pochází ze 3. století př.n.l. Rozeznat lze ještě chodby pro zvířata a gladiátory.
EURYALUS CASTLE-SYRACUSE Hrad Euryalus (Il Castello Eurialo) starořecká pevnost Dionýsa I. se nachází asi deset kilometrů od centra města, na severu, na západním okraji hřebene Epipoli, v blízkosti moderní rezidenční čtvrti Belvedere. Je to velké a fascinující místo s hradbami, věžemi a podzemními chodbami, zbytky impozantního opevnění, které se datuje do starověkého řeckého období. Z nejvzdálenějšího bodu je nádherný výhled na širé moře, přístavy a ostrov Ortygia a dává představu o velikosti starobylého města.
Euryalus znamená „ve tvaru hřebíku“ což, je zhruba tvar této části svahu a použití termínu předcházelo stavbě zámku. Ten nebyl opevněn v době aténské války a byl to slabý bod v obraně města. Dionysius postavil opevnění mezi válkami.
Dionysius byl vojenský zlepšovatel a design hradu přizpůsobil revolučním způsobům obrany. Zavedl pojem „aktivní a mobilní obranný systém“, který umožnil výpady posádky na obléhající armády. Toho bylo dosaženo tím, že postavil strážní věže s trvalými posádkami, které obsluhovali katapulty schopné odpalovat rakety na sto metrů, a podzemní chodby pro bezpečný přesun vojska z jedné oblasti do druhé, a tím vybudoval klešťový obranný systém chodeb pod hradem, ze kterých se dělaly výpady obtěžující nepřítele. V přední části s pěti věžemi hradu byly vykopány hluboké příkopy, aby se pro obléhání nedaly použít obléhací věže a beranidla.
Pro posílení obrany města Dionysius rozhodl opevnit Epipoli (horní město), která se během aténské útoku a obléhání v roce 415 až 413 před naším letopočtem, ukázalo jako slabé místo v obranném systému. Athéňané byli ve skutečnosti téměř úspěšní v odříznutí Syracus od pevniny tím, že postaví zeď, která šla z jedné strany poloostrova na druhou („od moře k moři“) na poloostrově, kde město stojí.
Aby bylo možné sledovat tuto oblast, Dionysius postavil hrad ve výšce 120 metrů nad mořem, který nyní nabízí turistům rozsáhlé panoramatické pohledy ve všech směrech.
Po dokončení výstavby hradu a dobrých 27km hradeb, jakmile to bylo možné, bylo zmobilizováno 60.000 vojáků a 6.000 párů volů. Volba Dionýsova se ukázala jako přiměřená, a když vypukla válka, Syracusy nakonec zvítězily.
Na dvoře Dionýsa I. v Syrakusách žil v 1. polovině 4. století Damoklés, který obdivoval moc a slávu panovníka. Prohlašoval ho za nejšťastnějšího člověka na světě. Dionýsios ho jednou posadil místo sebe do čela bohaté tabule a dovolil mu, aby poroučel, co chce. Nad jeho hlavu dal však zavěsit na koňské žíni meč. Damoklés se vyděsil, když seznal, že nemůže být šťasten ten, kdo musí mít stále strach o holý život. Proto dal přednost životu v ústraní, ale bez nebezpečí. Tuto historku zaznamenal Cicero ve svých „Tuskulských hovorech“. Materiály, ze kterých bylo čerpáno, byly především průvodce Sicílie, Itálie (IKAR, Marco Polo), ORBION, informace z NETu, které se nám podařilo vypátrat, úržkovitě z nabídek cestovních kanceláří, různé letáky, brožury, tiskoviny (věšinou jsme je museli překládat), nafocené a přeložené informační tabule z destinací, od kamarádů a samozřejmě informace delegátky doporučené CK Brenna. Fotografie jsou naše, fotila manželka, nebo jsou staženy z kamery, kdy jsem točil já, a jsou použity různé scany z průvodců a získaných materiálů či vstupenek a účtů. Pokud jsou v textu někde chyby, nepřesnosti nebo špatné a neúplné údaje, nechť si je každý laskavě najde a doplní sám.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@