A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Itálie - Cestopisy

Benátky 7. - 9. června 2013

Do Benátek jsme přejeli v pátek z Verony. Ubytovali jsme se v hotelu Altiere ve Favaro Veneto a honem do Benátek. Sobotu jsme strávili v Benátkách celý den a v neděli už jen nákup a odjezd dom. Krásně strávený víkend určitě stojí za to zopakovat :D

**PÁTEK 7. června 2013 - FAVARO VENETO A BENÁTKY **

Vystupujeme z auta, které nechávám u brány a jdeme s Davide na recepci. Zde Ind vybavuje hosty před náma a pak se začíná věnovat nám. Asi po 10 minutách nám přijde Lenka říct, že za náma čeká auto, a tak řešíme vjezd do dvora, což se podaří. Ind nás zapíše, pak nám dá mapu a vysvětluje jak do Benátek, kudy a čím, a pak dá magnetickou kartu. Ale jen jednu. Jde s náma nahoru, ukazuje Davidovi pokoj s tím, že ještě tak 15 – 20 minut kvůli úklidu, nebo že mohou mít jiný. David nakonec říká že si počkají, protože ten pokoj má terasu. Jdeme tedy do našeho pokoje a nakonec tam vynášíme všechny věci z auta. My jsme ubytovaní a Lenka s Davidem musí počkat. Asi po půl hodině se Lenka začíná rozčilovat, že jim to trvá. Nějak si neuvědomuje, že je v jižním státě, kde 10 minut neznamená nic – „NĚMA PROBLEMA, MAŇANA, atd.“. Navíc ještě není 14:00, od kdy máme nástup. Nakonec se asi ve 14:15 jdou ubytovat, pak se všici chystáme a budeme vyrážet směr Benátky.
Opouštíme hotel a musíme odevzdat magnetickou kartu. Jenomže když hledáme trafiku zjišťujeme, že se mapa nechala na pokoji. Tak se Květa vrací zpátky a my hledáme dál. Nacházíme trafiku, ale ta otevírá až od 15:30, což je za pár minut. Počkáme a jdeme koupit 4x třicetišestihodinovou jízdenku. Recepční nám sice říkal, že autobus stojí 1,30 € do Benátek na Piazzale Roma, ale kolik stojí Vaporetto, to nevíme. Po nákupu valíme na zastávku autobusu, který nám taky za chvilku jede. Do Benátek nám trvá jízda asi 30 minut, a tak okolo 16:00 vystupujeme na Piazzale Roma. Prvně samozřejmě okukujeme stánky a pak jdeme hledat stanici Vaporetta, teda přístaviště.. Samé stanoviště taxi a odkaz na gondoly, ale vaporetto nikde. Tak se David musí jít zeptat do kiosku s jízdenkama, kde nás správně nasměrují. Nasedáme na Vaporetto „2“ a vyrážíme směr Sant Marco. Mezitím studuji plavební dráhu a zjišťuji, že „naše dvojka“ pluje vlastně po Canal Grande po trase Sant Marco – Sant Marco. Studujeme ještě dráhu a ejhle. Trasa je okružní a tak zůstáváme v klidu. Při plavbě fotíme, natáčíme a kocháme se. Když vaporetto dorazí na Sant Marco, pokračujeme dál. Doplujeme na Piazzale Roma, ale nevystupujeme, naopak vaporettem pokračujeme dál a obkružujeme Benátky z vnější strany.

Při plavbě potkáváme šíleně škaredou obrovskou nafukovací fialovou sochu nahé baby, asi prostitutky, bo má useknuté ruky. Míjíme ji a na přístavišti Sant Marco vystupujeme. Začínáme poznávat krásu Benátek. Zatím tedy jen zvenčí. Fotíme dva sloupy u přístaviště. Samozřejmě že víme, čí jsou, ale o tom až dále. Jdeme na Piazza St. Marco a zastavujeme se u Kampanili. Lence se nahoru nesce, a tak že tam půjdeme jen my tři. Ale když přijdeme ke vchodu, zaráží nás cena 8,00 € za osobu, a to ještě svrchu není vidět soustava kanálů. Tak to vzdáváme a procházíme se po náměstí. Cherry objevila novou zábavu, a to holuby. Vždycky je chvilku pozoruje a pak startuje, což je sranda. Další sranda je, že každý si chce Cherry fotit a dlachnit a tím nás zdržuje. Dokážeme se ale vymanit, když nikdo neplatí, a procházíme dál.
Protože už začíná být pozdě a módr námi cvičí, hledáme něco, kde bychom hodili sicnu a dali něco na chálku. Zastavíme se v pizzerii u Inda, kde si nakonec objednáváme něco k jídlo – klasicky pizzu a k tomu dva škopky. Ti Itali nevijó co by si účtovali. Samozřejmě couvert a pak ještě servisní poplatek. Takže dfc. za nic platíme 18,16 € !! Po jídle se vypravujeme na nejbližší přístaviště vaporetta, je to asi Accademie, a vracíme se na Piazzale Roma na autobus číslo 19, který nás doveze zpátky k hotelu. Po cestě sledujeme okolí, abychom nepřejeli. Daří se nám vystoupit a při vstupu do hotelu „dostáváme kartáč“ za neodevzdanou kartu. Květa si ji totiž nechala a zmizela odpoledne požárním únikovým schodištěm. Jdeme na pokoje, domlouváme se, že dáme nějaký to vajnisko co má ještě David, ale pak se domlouváme, že jsme utahaní jak štěňata, takže to raději necháme a půjdeme gróňat. To netušíme, co nás čeká v sobotu.
Vzhledem k tomu, že jsme po Benátkách chodili a popojížděli tak různě, nejsou památky a objekty chronologicky po sobě. Takže na pátek je uvedeno jen něco a zbytek zůstává na sobotu. Taky Favaro Veneto je jen popsané, protože nezbyl čas na prohlídku.

FAVARO VENETO - PÁTEK 7. ČERVNA

Favaro Veneto je obec na okraji Benátek která se nachází na pevnině východně od Mestre. To je hlavním centrem obce Favaro Veneto (které také zahrnuje vesnice 'Noghera Ca, Ca 'Solara, Campalto, Dese a Tessera). Celá obec má 23.753 obyvatel. Východní část obce je význačná jako velká venkovská oblast, která sahá od Dese až do laguny. Centrum města leží severně od náměstí, kde se nachází starobylý kostel svatého Ondřeje.

Historie Černošská čtvrť má středověké kořeny a, až do expanze ve dvacátém století, byla oblast zaměřena převážně na zemědělství. Za své jméno vděčí pravděpodobnou existenci proslulé kovárny.
Původní oblast Favaro byla charakterizována přítomností lesů a mokřadů připojených k benátské laguně. Za pomoci inženýrských prací provedených v šestnáctém století, a které pokračovali až do dvacátého století, byla oblast provedena kultivována, stala se obyvatelnou, a přispěla k růstu měst v zemi.
Favaro Veneto byla jednou z městských částí Benátek od 1816 do 1866 pod regentem rakouským, pak byla obec společně pod královstvím Italským, a v roce 1926 byla sloučena s městem Benátky nařízení zákonnou mocí za vlády Mussoliniho.

Památky a zajímavá místa Campanile della chiesa di S.Andrea apostolo - Zvonice kostela svatého Ondřeje apoštola. Nejstarší zmínka (vznik je uváděn již v třináctém století, ale současná stavba pochází z 1874 ) Zvonice je 57,62 m vysoká. Předpokládá se, že kostel byl postaven po válce s „Chioggia“ (1378-1381), přičemž existence kostela je doložena již od roku 1242. Podle Agnoletti jméno Saint Andrew pochází z polohy stejného kostela, který se nachází na silnici, která procházela Favaro Altinate, jako dobré znamení pro obchody s lidmi. Správní řízení kostela spadá pod biskupova Trevisa.

Hotel Altieri Altinia 51, 30173 Favaro Veneto

Hotel Altieri nabízí bezplatné parkoviště a bezplatné Wi-Fi připojení internetu. Autobusem číslo 19 ze zastávky, která je vzdálená jen pár kroků, dojedete do Benátek za 20 minut. Hotel Altieri je situován v centru města Favaro Veneto, poblíž letiště Marco Polo. Altieri Hotel nabízí TV místnost a nepřetržitě otevřený bar a recepci. Některé pokoje mají prostorný balkon s krásným výhledem.

 Snídaně formou bufetu je k dispozici od 7:00 do 10:00
 Bar, recepce 24 hodin denně
 Nekuřácké bezbariérové pokoje
 Výtah, expresní přihlášení/odhlášení
 Trezor, topení, úschova zavazadel,  Všechny prostory nekuřácké, klimatizace  Bezdrátové internetové připojení je dostupné ve společných prostorách zdarma.
 Soukromé parkování je možné zdarma v areálu hotelu (rezervace není nutná).  Příjezd od 14:00  Odjezd 04:30 - 10:30  Domácí zvířata jsou povolena na požádání, a ubytována zdarma.  Akceptované kreditní karty American Express, Visa, Euro/Mastercard, Maestro, CartaSi. Hotel si vyhrazuje právo provést předběžnou autorizaci vaší kreditní karty před vaším příjezdem.

BENÁTKY - VENEZIA Benátky jsou unikátním starobylým městem, ležícím na laguně s mnoha památkami a labyrintem kanálů, z nichž nejslavnější je beze sporu Canal Grande, který protíná celé Benátky a představuje tak jeho hlavní bulvár.
Dopravu zajišťují motorové čluny vaporetto a proslavené gondoly. Právě z paluby vaporetta nebo gondoly plující po Canal Grande je ten nejkrásnější pohled.
Benátky zdaleka nejsou vyhledávanými jen pro nádherný západ slunce nad lagunou, ale rovněž pro jedinečné procházky malými uličkami, přes úzké mosty, okolo kanálů, ve kterých ačkoliv snadno zabloudíte, hledání cesty zpátky pro vás bude vskutku cestovatelsky nezapomenutelným zážitkem.
Lagunové město má neutuchající přitažlivost, starou hrdost, ale také studený závan pomíjivosti. Je spojováno s romantickou láskou, ale i s tragičností smrti. Žádné město světa nebylo ve svých dějinách (literárně i jinak) spojováno tak často se smrtí jako Benátky. Básník Rainer Maria Rilke se oddal kouzlu města slovy: „Nejkrásnější protiváha světa, která až po své ozdoby stojí plná latentní energie, která je stále jemnější a nervní: tyhle Benátky“. Černé trupy gondol proplouvají pomalu a vznešeně jako černé labutě tajemnými benátskými zákoutími, která se obzvlášť ráno a večer při západu slunce noří do zvláštní impresionistické mlhy. O turistické průvodce Benátkami zajisté není nouze. Hlavními monumenty historie jsou určitě Basilica di San Marco, pro majestátní zlatou výzdobu je chrám přezdíván „Basilica d´Oro“ (zlatá basilika), stojící na náměstí Piazza San Marco. Náměstí zdobí i věž campanile (tento italský výřez značí vlastně kteroukoli věž se zvonem či zvonici) – Markova věž. Náměstí uzavírá i impozantní symbol benátské moci Dóžecí palác (Palazzo Ducale). Měří 75 m na západní a 71,5 m na jižní straně. Pravými symboly jsou ponti – mosty. Mosty drží pohromadě a spojují všechny ty malé i velké ostrovy a ostrůvky tvořící lagunové město. Benátky - město na laguně rozkládající se na 118 ostrůvcích, oddělených 115 kanály, které křižuje přibližně 400 mostů a můstků. Už první dojem je takový, jako byste se ocitli zcela mimo čas. Kanály, které si žijí svým vlastním životem, stísněné uličky, paláce z mramoru a kamene, minimum moderních zásahů.
Benátkám (Venezia) se říká tzv. „La Serenissima“ („poklidná“), i když sami Benátky mají za sebou docela bouřlivou historii. Benátky byly původně etruským městem a staly se po rozpadu západořímské říše mocenským centrem Středomoří, jenž zbohatlo především na obchodu s Orientem. Hlavní třídu zde nahrazuje přibližně 100 kanálů, hlavní tepnou se stal Canal Grande se svou pozoruhodnou délkou 4 kilometrů a šířkou 70 metrů. Příběh Benátek je nevšední jako město samo. Jejich počátek se datuje do 5. století. Když místní obyvatelstvo hledalo útočiště proti nájezdům barbarů, našlo ho na bahnitých ostrůvcích laguny. Z osady chýší nesoucích se na dřevěných kůlech, které postupně zkameněly, vznikala obchodní velmoc a významné centrum umění - působili zde malíři jako Tizian, Veronese, Tintoretto. Na přelomu 15. a 16. století Benátky zažívaly svůj zlatý věk. S objevením nových plavebních cest se sice význam republiky sv. Marka postupně oslaboval, nevšednost místa ale žila dále.
Pokud se o Benátkách vykládá v souvislosti s oprýskanými domy a špinavou vodou, není třeba se nechat odradit. Benátky uchvátí každého, kdo vnímá atmosféru místa, protože ta je zde neopakovatelná. Stejně jako jinde v Itálii je zde možnost vychutnat skvělou kávu, výborné jídlo, a i když vše stojí více než jinde, Benátky by žádný cestovatel neměl opomenout.
Dnes se Benátky vylidňují zejména kvůli neúnosně vysokým nájmům, o to více se ale město celoročně zaplňuje turisty z celého světa, kteří se přicházejí ponořit do snové atmosféry tohoto neobyčejného města. Není divu, že od roku 1987 jsou Benátky na seznamu památek UNESCO.
Jádro Benátek vzniklo v roce 810 v laguně, do níž se v období stěhování národů utekli místní obyvatelé krajiny zvané Venetia. V roce 697 byl v Benátkách zvolen první dóže – Pauluccio Anagesto, který si vybral ostrov Heraclea za své vládní sídlo. V roce 810 získává Benátsko tzv. Cášskou smlouvou mezi Karlem Velikým a východořímským císařem Michaelem I. velkou nezávislost na Byzanci. Roku 827 bylo v Benátkách založeno biskupství. Benátky se postupně zbavily byzantského politického vlivu, bohatly z tranzitního obchodu s Orientem. V roce 829 přivážejí benátští kupci z Alexandrie do Benátek ostatky evangelisty Marka na Rialto. Venétský stát tak má svého světce, k němuž se bezpodmínečně hlásí. Nazývá se nyní Státem Sv. Marka. Od konce 10. století ovládaly Benátky Istrii a Dalmácii – a zejména po 4. křížové výpravě na začátku 13. století si Benátky získaly řadu osad v Egejské oblasti, zvláště na Peloponésu a na Krétě. Obchodní mise Benátek pronikaly hluboko do Orientu (Marco Polo koncem 13. století do Číny). Benátky vytvořily se svou velkolepou ústavou v 11. a 12. století první republiku západního světa. Velkou a Malou radou byla po bok zvoleného dóžete postavena kontrolní grémia. Tato aristokratická republika si svůj status dokázala uhájit až do dobytí Benátek Napoleonem v roce 1797. Ve 14. století posilovaly Benátky dále své pozice na ostrovech v Egejském a Jónském moři (Euboia, Korfu) i na dalmatském pobřeží (Durazzo), v roce 1380 porazily největší konkurenty - Janovany a v 15. století si postupně podrobily řadu severoitalských měst (Verona, Padova, Vicenze, Brescia, Bergamo, Cremona, Ravenna, Udine) a Friulsko. V té době byly Benátky nejmocnější přímořskou republikou ve Středomoří. Tato republika byla ovládána obchodní aristokracií, řídila ji Velká rada a Rada desíti v čele s dóžetem. Úpadek začal ve 2. polovině 15. století, s dobytím Konstantinopole Turky v roce 1453 a prohluboval se pak od 16. století s přesunem obchodních cest na Atlantský oceán. Tehdy byla ztracena severoitalské města i východní osady (Kypr v roce 1571, Kréta v roce 1669, Peloponés definitivně v roce 1715). V 18. století se moc Benátek omezovala jen na dalmatské pobřeží. V roce 1797 upadly pod nadvládu Habsburků, v letech 1805 až 1815 se staly součástí napoleonského satelitního státu, poté opět patřily Rakousku až do roku 1866, kdy se začlenily do Italského království.
Hlavní kulturní rozmach se v Benátkách projevil v raném středověku, ještě pod doznívajícím byzantským vlivem (10. - 11. století, chrám S. Marco) a poté ve 13. - 16. století, kdy se nejprve rozvíjela gotická architektura benátského typu a poté od poloviny 15. století proslulá benátská malířská škola, reprezentovaná jmény jako Bellini, Carpaccio, Giorgione, Tizian, Veronese, Tintoretto, Tiepolo.
Benátky a jejich laguna jsou ohroženy. Od r. 1884 se sice z pevniny vede vodovod, ale odpadní vody z průmyslových podniků v Mestre a v Porto Marghera nahlodávají piloty, na nichž je vše postaveno a exhalace ve vzduchu rozežírají zdivo budov. zatímco rychlost klesání města dříve dosahovala méně než 200 mm za 100 let, zrychlilo se klesání od poloviny 30. let 20. století do dneška na 400 – 600 mm za sto let. Čerpání pravěkých podzemních vod z artézských studní pro vodní zásobování v prostoru Porto Marghera vedlo od roku 1930 k neustálému poklesu dna laguny, který se podařilo zastavit teprve v roce 1970 díky výstavbě dálkového vodovodu.

Hlavní tepnou Benátek je stejně jako v minulosti Canal Grande, lemovaný paláci nejvýznamnějších a nejbohatších rodin. Pro mladší, kteří by se snad chtěli v Benátkách po italském stylu pořádně pobavit, zde existuje řada míst, kde se dá strávit veselý večer: Diskotéka El Souk (někdy sem nakouknou umělci, protože je v bezprostřední blízkosti Galleria dell´Accademia) Gondoly jsou jedním ze symbolů Benátek, jsou to nanejvýše komplikované čluny. Skládají se ze 400 až 500 kg dřeva. Již po staletí mají délku 10,85 m. Levá strana gondoly, tam kde gondoliere stojí, je o 16 cm delší, jinak by mohl pouze těžko vést plavidlo rovně kupředu. Protože je všechno precizní ruční práce a stavitelů gondol už je velmi málo, je čekací doba na dodávku pět let. Benátky žijí zajímavými slavnostmi i v dnešní době.

DOPRAVA V BENÁTKÁCH Velký kanál (Canal Grande)
Velký kanál bývá považována za nejkrásnější „ulici“ na světě s nejkrásnějšími domy. Tato vodní tepna se hadovitě táhne starobylým srdcem Benátek.

Traghetti Pokud se potřebujete dostat přes Velký kanál, traghetti (přívozní gondoly) vám výrazně ušetří čas, neboť přes Velký kanál vedou pouze tři mosty (u vlakového nádraží, Rialta a Accademie). Jedná se o malé gondoly, které relativně levně převáží cestující z jednoho břehu kanálu Grande na druhý. Převáží cestujíc v těchto oblastech - San Marcuola, Santa Sofia, San Toma, San Samuele, Santa Marie del Giglio a Dogana. Cena za převoz je cca 0,50 €. K přívozům vedou žluté tabule s obrázkem gondoly.

Vodní taxi Pro ty, kteří pospíchají a mají dost peněz, představují vodní taxíky nejrychlejší dopravní prostředek. Jsou to štíhlé motorové čluny bílé barvy nebo z lakovaného dřeva a s kabinou. Vodní taxi musí mít na boku žlutý pruh a licenční číslo. Kapacita bývá 20 cestujících. Cena za jízdu je asi 9 €, platí se příplatky za přepravu v noci (22.00 - 7.00 hod.) 5,50 €, za zavazadla a za telefonické objednání.

Vaporetti a Motoscafi V Benátkách existují dva základní typy lodí – vaporetto a motoscafi. Vaporetti jsou pomalejší plavidla, která se pohybují po Velkém kanálu a po jiných často využívaných trasách. Motoscafi jsou menší lodě, kterými se můžete svézt tam, kde doprava není tolik hustá.
Jízdenky jsou buď šedesátiminutové, celodenní, nebo třídenní. Bez lístku však nenastupujte, neboť kontroly jsou časté a pokuty bez platné jízdenky jsou poměrně vysoké. Jízdenky si můžete zakoupit u přístavních můstků, popřípadě u řidiče.

Vaporetto Vaporetto je vodní „autobus“. Jízdenky je možno zakoupit u autorizovaných prodejců (tabáky, novinové služby, některé kavárny). Jízdenku je třeba označit ještě před nástupem na vaporetto ve žlutém automatu.
Hlavní linky vyplouvají každých 10 až 20 minut až do pozdního odpoledne. V noci, zejména po půlnoci, je doprava omezená. Od června do září mají lodě kratší intervaly a některé trasy jsou prodlouženy. Jízdní řády jsou k dostání na hlavních nástupištích. Od května do září bývají hlavní trasy a čluny k ostrovům přetíženy.

JÍZDENKY A TYPY JÍZDENEK  Water Services Ticket za 6 €
platí 60 minut na všechny druhy vodní dopravy (s několika výjimkami) včetně převozu jednoho zavazadla nepřesahujícího stanovený limit

 On Board Waterbus Ticket za 6 €
Pro případ, že si nestihnete koupit jízdenku před nástupem, je možno si tento typ zakoupit u posádky. Platnost viz Water Services Ticket

 Tourist Travel Cards Vhodná pro turisty, umožňuje (s několika výjimkami) cestování jakýmkoli dopravním prostředkem po vodě či po souši. Vydává se v několika verzích dle doby platnosti. Je možno je zakoupit v místech s označením „Hellovenezia“.

 12hodinová jízdenka 13 €
 24hodinová jízdenka 15 €
 36hodinová jízdenka 25 € tak to je stoprocentní  48hodinová jízdenka 25 €
 72hodinová jízdenka 30 €

 3denní karta pro mládež – tu jsme nevyužívali
Cena této karty je 18 €, platí pro mladé lidi ve věku 14 až 29 let.

Hodně lze právě ušetřit při zakoupení jízdenky umožňující neomezený počet plaveb na většinu linek po dobu 12, 24, 36, 48 nebo 72 hodin. Držitelé karty VENICE mají další různé výhody na vstupném do hlavních památek a snížené ceny za dopravu lodí. Karta se dá objednat na www.venicecard.it.
Venice Card je produkt určený pro turisty. Jedná se o kartu, která umožní turistům výrazné slevy při návštěvě muzeí, kostelů, a vůbec celého města. Venice Card se prodávají ve dvou variantách a to pro osoby starší 30 let a pro osoby do 30 let. Venice Card umožňuje majitelům karty koupit si neomezeně veřejnou dopravu, či používat zdarma toalety. Kartu je možné si zakoupit buď na tři nebo na sedm dnů. Pro držitele karty je umožněn také vstup zdarma do kasina v Benátkách či Mestre. Slevy platí také na blízké okolí Benátek. Kartu je možné si zakoupit buď u turistické kanceláře v Benátkách nebo dokonce na letišti Treviso. Karta je velmi praktická pro turisty, kteří se právě chystají navštívit Benátky a ví, že tam stráví několik dní.
Junior od 6 do 29 let: 29,90 € Dospělý 30 let a více: 39,90 €

Jízdenka Laguna Nord umožňuje plavbu linkou LN a návštěvu ostrovů Murano, Mazzorbo, Burano a Torcello a Lido v délce až 12 hodin. Linka LN vyplouvá ze San Zaccaria a Fondamente Nuove. Může se stát že na některých člunech se musí zakoupit za každé zavazadlo jedna jízdenka.

Gondoly a gondoliéři Tak jako k Paříži neodmyslitelně patří Eiffelova věž, k Londýnu Big Ben, všichni si v souvislosti s Benátkami vybaví romantické gondoly.
Gondoliéři jsou neoddělitelnou součástí symbolismu a mytologie Benátek. Podle místní pověsti mají už od narození mezi prsty u nohou plovací blány, aby mohli chodit po vodě. Toto povolání, jež vyžaduje značnou a důkladnou znalost zdejších kanálů, se předává z otce na syna – je stále výsadou hlavně mužů. Gondoly se štíhlým trupem a plochým dnem jsou skvěle přizpůsobeny pro plavbu úzkými a mělkými kanály. Světlo světa spatřily před více než tisíci lety a kdysi zajišťovaly přepravu zboží z trhů do paláců. Výlet na nich neodmyslitelně patří k návštěvě Benátek.
Gondoly se vyrábějí ručně technikami pocházejícími z 80. let 19. století z devíti druhů dřeva – buku, třešně, jilmu, jedle, modřínu, lípy, mahagonu, dubu a ořechu. Nová gondola je hotová za tři měsíce a stojí okolo 20.000 €. Aby byly gondoly vodovzdorné, natíraly se černou smolou nebo dehtem. Časem tuto ponurou barvu nahradily zářivé odstíny a nádherné koberce, ale takový projev bohatství byl v roce 1562 zakázán. V současné době mají všechny gondoly, s výjimkou slavnostních, černou barvu, a jedinými ozdobami jsou ferro a zlatí mořští koníci po obou stranách. Při zvláštních příležitostech, například svatbě, se na gondole objeví felze (tradiční černý baldachýn) a květinové věnce. Pohřební gondolu, která je dnes k vidění jen zřídka, krášlí pozlacení andělé. Elegantní tvar těchto lodí a jejich klouzavý pohyb po klidných vodách kanálů ohromí každého návštěvníka. Gondoly váží přibližně 700 kg a skládají se z 280 součástek.
Benátské gondoly však už dávno nejsou dopravním prostředkem jako spíše atrakcí pro turisty a celkovým doplňkem benátské atmosféry. Projet se Benátkami s pozpěvujícím gondoliérem je nezapomenutelný zážitek. Budete možná mile překvapeni, že cena za svezení nemusí být přímo drastická, ale pokud budete chtít mít na palubě zpěváka či harmonikáře, musíte být ochotní si připlatit.
Gondoly reprezentují v Benátkách luxusní dopravu, kterou využívají pouze turisté. Benátčané tuto službu využívají snad pouze ve svatební den. Po městě je několik stanovišť gondol a mnoho gondoliérů čekajících na cestující.
Dříve než se nastoupí do gondoly, je vhodné zjistit si oficiální ceny a dohodnout se na ceně s gondoliérem. Úředně stanovená sazba, kterou nesmí žádný gondoliér překročit, činí 80 € za 45 minutovou plavbu, za každých dalších 20 minut se platí navíc 50 €. Po 19 hodině stojí plavba 100 €, příplatek za každých dalších 20 minut je 50 €. Je známo, že gondoliéři si skoro vždy účtují vyšší sumy, někdy až dvojnásobek oficiální ceny, přesto bez ohledu na cenu je potřeba vždy zkusit smlouvat. Což jsme taky zkusili, ale bylo to naprd, neslevil. Mimo sezonu lze sjednat i levnější cenu a také kratší dobu plavby než obvyklých 45 minut. Další způsob jak snížit jízdné, je sehnat ještě další cestující, ale maximální počet osob nesmí přesáhnout kapacitu gondoly, která je až 8 cestujících – to jsme taky viděli.
Většina gondoliérů mluví anglicky a absolvovala základní zkoušku z benátské historie a umění. Zatouží-li návštěvník Benátek po serenádě, měl by si vyrazit s večerní flotilou doprovázenou hudebníky.
Stanoviště gondol
 San Marco
 Rialto
 Železniční nádraží – San simeone Piccolo

VSTUPNÉ V BENÁTKÁCH

 Galleria Academia 6,50 €
 Dóžecí palác 13,00 €
 Bazilika sv. Marka 5,00 €
 galerie Baziliky S. Marco 3,00 €
 vstup na ochoz 5,00 €
 Kampanila 8,00 €
 Muzeum skla na Muranu 6,50 €
 sklářská huť 2,00 €
 chrám S. Rocco 2,00 €
 Frari 3,00 €
 Námořnické muzeum 1,60 €
 kostel San Giovanni e Paolo 2,50 €
 muzeum Peggy Guggenheimové 12,00 €
 San Salvatore 3,00 €
 zvonice San Girgio 3,00 €
 Torcello, vstupné do kostela 5,00 €

ORIENTAČNÍ CENY V OBCHODECH
 káva od 1,50 € chléb od 1,50 €
 bageta od 1,00 € víno láhev od 3,00 – 5,00 €
 voda 1,5 l od 1,00 € pizza čtvrtka . od 4,00 €
 pivo od 2,00 € limo od 1,00 €

ORIENTAČNÍ CENY V RESTAURACÍCH
 pizza celá v restauraci od 10,00€ saláty velké nebo těstoviny od 8,00 €
 hlavní jídlo od 15,00 €, menu o dvou chodech od 20,00 €
 zmrzlina od 2,50 € menu turistico tři chody od 26,00 €
 pivo 4 dcl od 3,50 € tuplák od 12 €
 aqua mineralle 0,7 od 2,00 € víno 0,7 od 10 €
 couvert od 2,00 €, někde se ale neplatí
 servisní poplatek 10 – 15% z účtu
 kebab zapečený v pitě + 0,5 litru Coca-Cola u Arabů – menu – od 6 € (výborný)

VÝSTAVBA BENÁTEK

Město se rozkládá na více než stech nízko položených ostrůvcích v bažinaté zátoce, to už je tu ostatně uvedeno. Ale je vhodné si uvést právě něco o stavitelství a stavebnictví v Benátkách.
Aby první stavitelé překonali náročné podmínky zakládání staveb v bažině, vyvinuli zvláštní techniku, při níž využívali nepropustný kámen zabraňující vlhku, podpíraný jakýmisi vory z modřínového dřeva a dřevěnými pilotami. Tento způsob se ukázal jako účinný. Většina benátských budov je nápadně masivní a mnoho z nich stojí déle než čtyřista let. Dnešní podoba města se vytvářela do roku 1500 a teprve ve 20. století změnila jeho podobu další výstavba.
Když se v roce 1902 zřítila kampanila na náměstí sv. Marka, staré piloty podpírající 98,5 metru vysokou dominantu byly po tisíci letech v zemi nalezeny ve vynikajícím stavu. Stejně jako Kampanila, spočívají všechny budovy v Benátkách na štíhlých dubových a borovicových pilotách, pocházejících z lesů severního Veneta a dopravených po řece do Benátské laguny. Když se zarazí do půdního podloží, vytvoří neuvěřitelně pevné a pružné základy. Unesou však jen určitou váhu, a protože Kampanila byla několikrát navýšena, spadla. Při obnově byly použity stávající základy, ale tentokrát dvakrát větší.
Benátky tvoří řada soběstačných ostrovních komunit, které se sousedními ostrovy spojují mosty. Každý ostrov má vlastní zásobování vodou, kostel a zvonici, soustředěné na campu (náměstí), jež bylo kdysi centrem obchodního života Campo, propojené s dílnami a prostšími domy bludištěm postranních uliček, lemují paláce s obchody a sklady v přízemí.
Benátské paláce byly postaveny tak, aby odpovídali potřebám města bez ulic. Návštěvníci obvykle připlouvali lodí, a proto fasády obrácené ke kanálu dostávaly bohatší architektonickou výzdobu. Opačná strana směřující na náměstí nebo do uličky byla zřídkakdy tak zkrášlená. Většina benátských domů měla dvě patra. Kuchyň byla situována buď v přízemí pro snadnější přístup k vodě, nebo v podkroví, aby lépe unikaly pachy vznikající při vaření. Typický palazzo sloužil jako obytný dům, ale zároveň i jako sklad a obchodní prostory, a dokládal tak kupecký ráz Benátek.

Palladiovy vily Když v 16. století vešla do módy venkovská sídla na pevnině, mnoho bohatých Benátčanů se obrátilo na tvořivého architekta Andreu Palladia (1508 – 1580) s požadavkem, aby jim navrhl vilu. Palladio se nechal inspirovat vzory antického Říma, popisovanými Vitruviem a Vergiliem. Postavil svým zákazníkům elegantní budovy, v nichž se snoubí snaha o pohodlí s funkčností statku. Palladiův styl byl daleko široko napodobován a podněcuje architekty dodnes.
Palladio experimentoval s mnoha odlišnými návrhy, jež zveřejnil v roce 1570 ve významné publikaci Čtyři knihy o architektuře, která ilustruje nepředstavitelnou plodnost jeho ducha a schopnost vytvářet nekonečné variace na antický sloh.

BENÁTSKÉ MASKY A KARNEVAL

Vrozený dar Benátčanů spřádat intriky se projevuje při karnevalu. který je vlastně pulsujícím a žertovným festivalem, jež předchází zdrženlivému půstu. Masky a kostýmy hrají v tomto anonymním světě klíčovou roli. Sociální rozdíly se smažou, účastníci se vyžívají v kanadských žertících a všechno je dovoleno. Tradice benátského karnevalu se datuje k 11. století a vrcholu výstřednosti a popularity dosáhla ve století osmnáctém. V době rozmachu průmyslu nebylo času na zábavu a karneval začal upadat. Tento obyčej byl obnoven až v roce 1979.

STRAVOVÁNÍ V BENÁTKÁCH

Když míříte do Benátek, měli byste vědět, že jsou nejdražším italským městem, což zde platí i pro stravování v restauracích. Ještě v 90. letech byly Benátky navíc pověstné jako město, kde se kvůli velkému množství turistů podávají jednotvárné pokrmy nízké kvality za obrovské ceny.
Dnes je situace mnohem lepší, ale i dnes v Benátkách naleznete méně dobrých a zároveň cenově přijatelných restaurací než kdekoli jinde v Itálii. Pokud se chcete najít a neutratit přitom celé jmění, vyhledávejte spíše trattorie (hospody) mimo hlavní centrum. Trattorie nebo osterie (kříženec mezi barem a hospodou) zastrčené v postranních uličkách daleko od Velkého kanálu vás mohou svými cenami mile překvapit. Nejlepší oblasti na občerstvení za rozumnou cenu jsou například San Polo či Castello.

Typické pokrmy v Benátkách Pokud chcete ochutnat typickou benátskou kuchyni, nespokojte se pouze s pizzou a sendviči, které nabízejí na každém rohu. Benátská kuchyně je založená na rybách, mořských plodech a zelenině.
Jako přílohu kromě italských těstovin (které se zde podávají jako předkrm) okuste zdejší vynikající pokrmy z rýže či polenty. Benátčané si rádi pochutnávají i na tzv. cicchetti, kterými mohou být smažené chobotničky, masové kuličky a další delikatesy.
V restauraci si můžete dát například marinované sardinky či lahodné úhoře a k tomu některé z mnoha nabízených vín. Kdo má rád sladkosti, zajisté ho potěší moučník z máslového těsta, kterému zde říkají bussolai, sladké výrobky z mandlí či vynikající sušenky, které se vyrábí na ostrově Burano.

ČTVRŤ SAN MARCO

Čtvrť San Marco, sídlo politických a právních institucí, se všeobecně považuje za srdce Benátek již od prvních dnů republiky. Výkladní skříní „La Serenissimy“ bylo náměstí Sv. Marka, pojaté jako výhled z Dóžecího paláce a baziliky. Toto náměstí si jako jediné zasloužilo název piazza, ostatní byla pouhými campi. V San Marcu se nachází většina luxusních hotelů, restaurací a obchodů. Je zde vidět také několik impozantních kostelů, tři divadla, včetně slavné La Fenice, a mnoho krásných palazzi. Řada z nich lemuje široký jižní ohyb Canalu Grande, který tvoří část hranice této čtvrti..

NÁMĚSTÍ PIAZZA SAN MARCO a okolí Toto náměstí je srdcem a hlavním centrem Benátek. Rušné, luxusní a zároveň romantické náměstí, bývá prvním cílem všech příchozích do Benátek. Zde se nachází to naprosto nejvzácnější.
Obdivovat zde můžete několik nádherných pamětihodností a příjemnou atmosféru tohoto krásného města. U všech památek platí, že je zde velké množství turistů a tedy několikametrové fronty, které neberou konce.
Náměstí se ve své dlouhé minulosti stalo svědkem slavností, procesí, politických událostí a bezpočtu karnevalů. Náměstí leží tak blízko laguny, že je jako jedno z prvních míst ohrožuje acqua alta (příliv). Turisté a Benátčané pak musí brodit zaplavenou piazzu po deskách.
Kromě Dóžecího paláce, baziliky sv. Marka a Kampanily jsou atraktivními místy pro turisty zdejší nádherné kavárny, z nichž nejproslulejší je kavárna Florian.
Na náměstí můžete nakoupit mnoho suvenýrů (mezi klasiku patří karnevalové masky či vějíře). Ušetřit můžete v obchůdcích nacházejících se v bočních uličkách, také jídlo je levnější dále od centra. Nevzdálíte-li se moc od náměstí, sledujte šipky na zdech – zavedou vás zpět na náměstí. Chcete-li blíže prozkoumat město bez průvodce, je téměř nutností si koupit mapu, jelikož vyznat se v malých uličkách a zákoutích tvořených mosty není snadné.
Typickým zpestřením náměstí jsou holubi, doslova stovky holubů, kteří se lidí vůbec nebojí. Prodejci nabízejí i krmení pro holuby, ale ti o jídlo škemrají i sami. Snadno vám sednou i na ruku s krmením, takže se s nimi můžete vyfotit. Je jich zde tolik, že po delší době strávené na náměstí vám budou až nepříjemní. Samotní Benátčané v nich vidí velký problém, jelikož poškozují památky a mohou přenášet nejrůznější choroby.
Na Pizza San Marco můžete navštívit jediné náměstím Benátek, kde můžete spatřit Baziliku Sv.Marka, Dóžecí palác a věž Campanilla, odkud je překrásný výhled na celé Benátky.
Náměstí je dlouhé 175 metrů a široké 56,6 - 82 metrů. Ze tří stran ho obklopují reprezentační budovy bývalé Benátské republiky, čtvrtou stranu tvoří kostel San Marco. Kdysi bývalo náměstí zaplněno ovocnými stromy a procházel jím kanál. Při dokončování baziliky a stavbě Dóžecího paláce začaly také úpravy náměstí. Nejprve přibyla kampanila, s jejíž výstavbou se začalo v roce 912. Následovaly Staré prokurace v roce 1204. Ovocné stromy zmizely, kanál byl zasypán, náměstí San Marco bylo v roce 1267 vydlážděno.

ZVONICE (Campanilla) Kampanila je jedinou výjimkou na náměstí sv. Marka, neboť jako jediná nepochází z období rozsáhlé obnovy města, která probíhala v 15. a 16. století, to dostala hrotitou helmici. Původní zvonice z 10. století byla dokončená v roce 1173 a sloužila jako maják. Méně příjemnou funkci měla věž ve středověku, kdy na ní byla zavěšena klec, do které byli zavírání provinilci, v níž někteří zemřeli. Dnešní věž stojí na místě původní věže století, která se zřítila roku 1902 a v letech 1905 - 1912 byla postavena znovu. Při této nehodě naštěstí nikdo nebyl zraněn. Za oběť padly pouze lodžeta u paty věže. Novou věž si mohli návštěvníci prohlédnout poprvé 25. dubna 1912, opravy však probíhají neustále.
Kampanila je vysoká 98,5 metrů, je nejvyšší stavbou ve městě a nabízí tedy nádherný výhled na celé Benátky i lagunu. Navrch jede výtah a z vrchu se naskýtá překrásný výhled na celé Benátky. Turisté bývají někdy zklamaní, představují si, že uvidí síť benátských kanálů. Z věže je sice vidět celé město, ale ani jediný kanál. Právě tady předvedl v roce 1609 Galileo Galilei svůj dalekohled dóžeti Leonardu Donovi. U paty kampanily je budova zvaná Loggetta postavená v letech 1536 - 1540 Jacopem Sansovinem. Je to malá mramorová síň, zřízená nejdříve pro členy Velké Rady, aby se tam mohli shromažďovat, chráněni před deštěm, a poté se společně ubírat na zasedání. Ale už v roce 1569 byla tato elegantní stavba degradována na strážnici palácové gardy. Po vyčkání v dlouhé frontě a zaplacení nemalého vstupného se výtahem dostanete na ochoz věže. Ve zvonici se nachází 5 zvonů, z nichž každý má svou symboliku. Na vrcholu se nacházejí hodiny a zlatá korouhev. I když neuvidíte vodní kanály, na okouzlující výhled na Benátky jen tak nezapomenete.

Torre dell´Orologio

Krásně zdobená renesanční věž s hodinami se tyčí na severu náměstí, nad průchodem vedoucím k Mercerii. Byla postavena v pozdním 15. století a prostřední část vytvořil pravděpodobně Mauro Coducci. Zlatomodré emailové hodiny, zobrazující fáze měsíce a zvěrokruh, byly původně navrženy pro mořeplavce. Podle pověsti byly oběma vynálezcům složitého hodinového mechanismu po dokončení díla vypíchnuty oči, aby nemohli zhotovit nic podobného. Stejný osud stihl i mistra Hanuše po dokončení Staroměstského orloje.
V době deseti dnů mezi Nanebevstoupením Páně a letnicemi zde davy lidí sledují postavičky tří králů, jak se vynořují z bočních dvířek a klaní se Panně Marii ve výklenku nad hodinami.

PROCURATIE NUOVE A PROCURATIE VECCHIE Staré a nové prokurácie, budovy, které obklopují náměstí, mají průčelí tvořené arkádami, ve kterých se v přízemí nachází kavárny, bary a luxusní obchody, v patrech potom muzea. Tyto budovy na náměstí San Marco vznikly jako paláce benátských prokurátorů - úředníků, odtud pochází i jejich názvy Procuratie. Úřad prokurátora existoval už v 10. století. Byl to po dóžeti druhý nejvýše postavený muž ve státě, který se nemusel nikomu zodpovídat, dokonce ani Velké Radě. Prokurátor byl správcem majetku sv. Marka, onoho jmění, jež proudilo do truhlic kostela sv. Marka z veřejných i soukromých darů, dědictví a běžných příjmů. S tímto obrovským jměním stát financoval své državy, stavbu kostela sv. Marka a stejně tak veškerá charitativní zařízení, nemocnice, podporu v nouzi, příbytky pro bezdomovce, starobince a sirotčince.
Vedle věže jsou tzv. Procuratie Nuove, p ostavené v letech 1583 - 1640. Z historie víme, že tu býval i císař Napoleon I. Mezi budovami Procuratie Nuove a Procuratie Vecchie je křídlo, které postavili v letech 1802 - 1810 na příkaz císaře Napoleona I. Proto se jmenuje Ala Napoleonica (Napoleonovo křídlo). Dnes je tu muzeum s velkou sbírkou keramiky a obrazů. Dalším významným objektem jsou Procuratie Vecchie nebo Staré prokuratury. Postavili je v letech 1480 - 1517 a jsou příkladem raně renesančních staveb Benátek. Jejich průčelí je 150 metrů dlouhé a je odlehčeno arkádami – 50 v přízemí, po stu v obou horních patrech. Na náměstí si všimněte kavárny Caffé Florian, která je nejstarší kavárnou v Benátkách. Byla otevřena v roce 1720. Stala se místem schůzek slavných osobností vědy a kultury. Sedával tu J. W. Goethe, Thomas Mann, Ernest Hemingway, Mark Twain, G. G. Byron aj.

**SOBOTA 8. ČERVNA 2013 BENÁTKY A nedělní odjezd dom**

sobotu vstáváme okolo půl sedmé a chystáme se na snídani. Davidovi posílám SMS, že se sejdeme dole v jídelně. Cherrynku necháváme hlídat pokoj a jdeme. Hned se nás ujímá jeden Ind, ukáže nám jak natankovat džus, případně kafe. Odneseme si pití a jdeme vybírat. Jeden druh sendvičové šunky, jeden druh salámu jakoby turista, sýr eidamského typu, med v kelímku a několik druhů marmelád a nutela, zobání pro slepice, croasany (nahřívané – teplé) něco jako dalamánky, jogurty, mléko. Ani kousek ovoce či zeleniny, v každém případě je ta snídaně o něco lepší, než při loňské poznávačce do Říma. My už snídáme, když dondó David s Lenkou. Ten má štěstí a vybere si tvrdé houstičky, což mně se nepovedlo. Nevadí, posnídáme a Květa „ukrádá“ kousíček eidamu a šunky pro Cherry, která odpovědně hlídala pokoj. Když přijdeme do pokoje, Cherry je zalezlá ve skříňce a čeká. Nachystáme se, a než vypadneme, tak Květa ještě požádá recepčního Inda o nepočmáranou mapu Benátek. Dostáváme, uklízí se na pokoj a valíme na autobus. Nevím jak to děláme, ale nikdy nečekáme déle jak 5 minut. Dneska autobus jede snad dokonce jen 18 minut na Piazzale Roma. Vystupujeme a jdeme se podívat, jak nám jede vaporetto. Hned pluje, a tak přidáváme a ještě stíháme odjezd, nebo odpluv . Máme v plánu plout jen na Ponte di Rialto a odsud dále na trhy. Doplouváme k mostu, vystupujeme a jdeme směrem nahoru na most, který přejdeme a hledáme trhy. Není to až tak složité, a my můžeme obdivovat výstavku zeleniny, ovoce, ryb a různých mořských potvor. Je to krásně poskládané, voní to tu, a ten mumraj ……….. Ale zase ty ceny. Doma se nám zdají cherry rajčata za víc jak 50,00 Kč drahá, a tady začínají na 2,50 €. Ale je to všechno pasta pro oči. Lenka si jde koupit „živé fík“, protože ho nikdy nejedla. Vrací se ale s výsečí červeného melóna. Dává ochutnávat a nebyla by to ona, kdyby se nepofrfňala šťávou z melónu, ještě že jsem ho nejedl i já.

Procházíme různě uličkama a pak se v jedné výloze vystavují nádherné pekařské výtvory a krásně to tam voní. Neodoláme a jdeme si tedy nějakého teho bacócha kópit. Jeden pistáciový a jeden čokoládový s mandlema. Drahý je to jako prase a chuť nic moc.

Protože je opět potřeba záchodu, zastavujeme se na náměstí Campo San Polo. Sedáme si do kavárničky, že si dáme alespoň kafčo a pivko. Květa s Lenkou, že bychom si sedli do atria, ale tam odsud nás odsunou zpět ven, že tam chystají na oběd. Nevadí, je teprve 11 hodin dopoledne a na oběd je dostatek času, sedíme tedy na čerstvém povětří a dáváme si velice dobré kafčo a nějakó žbrndu. Cherrynku jsme nejprve nechali na volno, ale když nám dvakrát zdrhla do půlky náměstí za holubama, tak jsme ji raději fixovali u stolu. Dopito, zaplaceno a valíme dál po Benátkách.

Dostáváme se do různých úzkých uliček, některé jsou slepé, a tak se v jednom místě, po projití podloubím, dostáváme pomalu na soukromý dvorek. Opouštíme soukromé pozemky, a nejprve Lenka, pak i Květa zkouší vodu, jaká je. Prý teplá. No ale stejně se tady koupat nedá. Putujeme zpátky a snažíme se dostat někam poblíž náměstí San Marco. Cedule nás sice směrují furt někam, ale nám se občas zdá, že nás vrací zpátky. Už náma začíná casnovat módr, a tak hledáme něco k snědku. Nejprve ale procházíme okolo Cafoscarina na Calle Foscari, kde obdivujeme cosi z víček z PET lahví a racka. Pokračujeme dál, Lenka stále sleduje masky, ale stále se jí nic nelíbí, až u jednoho stánku. My s Květou se jdeme podívat o kousek dál do arabskýho bistra, zatímco Lenka vybírá, ale nevybere. U Araba mají vcelku rozumný gyros v pitě s Coca-Colou asi za 6,50 € jako menu. Tak že budeme obědvat, dáme si dva kousky, vždy na půl. Tentokráte překonávám Lenku se zafrfňáním, protože to mastný z jídla mi pomalu ale jistě nateklo na košili . Co se dá dělat, „soutěž“ o největšího frfňu dne bezkonkurenčně vyhrávám. Odsud už je to jen kousek k zastávce vaporetta Accademia, kde se opět musí hledat …… Jenomže, cena 1,50 € za použití toalety se nám zdá hodně a jako těžká podělávka je, že u turniketu, kterým by se dalo ve dvo u projít (tak jako na Schellce v Německu při návratu ze Španělska), stojí hajzlbába. Takže nic. Děvčata to ale vygómó, v rožku náměstíčka je kavárnička se stolkama venku. Zaujmou polohu, jakoby se chtěli posadit a něco objednat, no a pak fofrem dovnitř. Vyšlo to. Potom obdivujeme jednu Benátčanku, která vyrábí a prodává zvířátka z trávy - krásný. David s Lenkou si jedno kupují a pak už valíme na vaporetto s tím, že se převezeme na Sant Marco.

Než dojdeme na náměstí, objevuje Lenka další stánek s maskama a dlouhou, hodně dlouhou dobu vybírají a přebírají, až vyberou masku za 45,00 € (k……, to by bylo škopků, by řekl Škrťa). Už s maskou v kabeli pokračujeme dále na náměstí San Marco.

Domlouváme se s Lenkou, že s náma půjde do Basiliky a David že bude hlídat. Pak zjišťujeme, že se platí, že je fronta, a to už se Lence nelíbí, a tak že zůstane venku s Davidem. S Květou jdeme dovnitř. Fronta jako na banány, ale jde to rychle. Než jsme však vstoupili, tak před náma vykazují lidi s kočárkem, lidi se psama i batohama. Tak to my ten problém nemáme a už jsme uvnitř, ale všude se platí. Tam 3,00 €, tam 5,00 €, tam zase jiná suma, a tak procházíme jen hlavní loď basiliky a protože se tam stejně fotit nesmí, kupuju si za 2,00 € leporelo s obrázkama basiliky. Když vyjdeme ven, jdeme vyzvednout Lenku s Davidem, kteří sedí u skupiny Tetrarchů a že budeme pokračovat dál. Po náměstí různě přistávají holubi, a Lenku najednou napadne, že má zbytek nedojezeného bacócha, a pak to začne. Holubi jsou všude okolo nás a žeró a žeró a žeró. Celá holubí odysea je popsána v popisu náměstí San Marco, protože zejména tam se pojednává o holubech. Když už jsou holubi nakrmení, jdeme hledat, jak se nejlépe dostaneme na ostrov Murano, mj. se domníváme, že sklářské výrobky právě tam, na sklářském ostrově Murano, nakoupíme levněji (ó jaký omyl). Tak jsme zjistili, že na Murano musíme zajet na zastávku Ferrovia, a odsud něčím na Murano. Plujeme narvaným vaporettem a když už zastavíme na Ferrovia, snažíme se vystoupit. Jenomže ten „benátské manták“ pustí lidi proti nám a my máme problém vystoupit. Nakonec mu nadávám česky, on na mě cosi italsky, vzájemně si vynadáme a jdeme dál na další zastávku. Na ostrov Murano nakonec používáme vaporetto Nr. 3. Vyplouváme. Vaporetto si to namíří na „širé moře“ s celkem slušnýma vlnama, a já jdu natáčet na palubu do otevřené části lodi. Sotva vylezu, zapře se do mé čepičky vítr a čepice je v …… gébišu. Lodník akorát rozhodí rukama a ukáže do moře. David potom říkal, že myslel, že čepice uletěla tomu lodníkovi, protože prý rozhazoval rukama, ale bylo to jinak. Míjíme hřbitovní ostrov San Michel a konečně přistáváme. Už se těším, že najdeme nějakou toaletu, tentokrát su to já, kdo vyhledává služby veřejných toalet. No nacházíme podle směrovek, opět 1,5 € platba, ale zamachlovaný. Hledáme otevírací dobu, na ceduli je do 18:00 hodin, konfrontuji to s mobilním časem, na kterém je 16:55 hodin. Takže jako všude na jihu, ani zde neřeší hodiny a čas. Co teď, zapadnu za zídku, ale tam to nehrozí, protože jsem se ocitl na nějakém dvorku s vilkou, která má všechna okna namířené mým směrem. Takže musím vydržet. Kdo to kde psal, že na vaporettech jsou záchody zdarma? Nebyly zdarma, nebyly vůbec. Takže nejprve zjišťujeme odplouvání lodí z Murana a pak jdeme na obhlídku. Máme na to něco okolo hodiny. Hned kousek od přístavu je malá sympatická hospůdka. Tady budou záchody a určitě zadara. Jenomže obsluha nás sleduje, a tak tedy hodíme sicnu na volné tympl a objednáváme si. Já si dávám grande bír, David jde kupovat jakési tiramisu, Květa zatím nic. Zatímco pak David s Lenkou jsou na toaletách, Květa si vymyslí, že chce to růžové, co má ta dáma u pultu. Sice opáčím, že mi to jen tak asi nedá, ale jdu. U pultu stojí akorát náš obsluhující číšník, a když s sebou nemám „angličtináře“, tak to na něho zkouším po svým - „bitte, ajnmal das“ a ukážu na tu sklínku, co má ta dáma vedle. Číšník pokývá že jo, ale nesebere sklínku dámě, ale jde načepovat novou. Pohodička, já dostanu grandebír 4 dcl, děcka mají svoje tiramisu, Květa růžový drink, mimochodem byl dobrý. No a ještě se nám líbil krýgl. David mi dává za ty dvě tiramisu éčka a já kývu na číšníka že „lepička kanagom“. Když donde, David se ho ptá, zda je možno ten krýgl koupit, když souhlasí že za 5,00 €, domlouváme se a já ho beru, dokonce na něho dostanu účet. Platím cech a zbývá, po Davidovým odpočtu, 14,21 €. Přemýšlíme co kolik stálo, a nakonec tedy, abychom se nehádali tak tedy napůl. Škopek, 4 dcl grandebír 7,15 €, Květino růžové pití, necelé 1,5 dcl taky tak. Kruci to jsou ceny. Tak tedy jdeme nejprve po jednom břehu kanálu, všude čučíme do výloh na skleněné výrobky, je to tu podstatně dražší než v Benátkách. Na druhé straně kanálu taky. Předtím se ale zastavíme u jakési modré skleněné skulptury a fotíme se u věže Clock Tower At na San Stefano Square. Pokračujeme po druhém břehu kanálu Fondamenta Daniele Manin pomalu zpátky k přístavu, kde potkáváme kamoša jorkýho a Cherry se opět kamoší. U přístavu Lenka kupuje nějaké suvenýry a my čekáme na „naší trojku“. vystoupíme opět na Ferrovia, převezeme se dalším vaporettem k Accademia a jdeme hledat gondoly.

Hned vedle přístaviště je stanoviště gondol, tak valíme zjistit, kolik ta poslední gondola stojí. Prý kilo. Cože, 100 € za čtyřicetiminutovou plavbu gondolou?, to si dělá srandu snad či co. Nedělal, odkázal nás na ofiko ceník. Květa jde k ceníku, že je tam plavba za 80,00 €, no jo, ale jen do 19:00 hodin. Takže informace, že dražší plavba je až od 20:00 hodin jsou keci. Květa vymýšlí, že pojedeme tedy jen za těch 50,00 €, co tam mají tu cenu, že aspoň těch 20 minut, jenomže to je jen příplatek k té stovce. Takže řešíme dilema, jestli plavba ano nebo ne. Říkám si, že je možná lepší tu stovku proglgat, ale když už to David dostal k narozeninám., tak to zkusíme jinde. Přijdeme o kus dál za jiným gondoliérem a. A taky kilo, třetí to samé, všici vytahují z kapes ceníky a bohužel, všici mají stejné. Vybíráme tedy toho třetího a plujeme. Tedy nejprve nastupujeme do té vratké „kanoei“, no dobře, drahé gondoly a usazujeme se. Gondoliér s námi vyplouvá, na uchu mobil a občas i něco haleká. Hned však pochopíme proč, no protože jinak bychom udělali berany berany duc a potom žbluňk. Domlouvají se totiž mezi sebou, kdo kde je a kdo uhýbá. Oni totiž ani neřeší jednosměrky – bez jakýchkoliv problémů plují i v protisměru. Na chvílu vplujeme i na Canal Grande, kde nás dohání motorový člun, a ti z člunu cosi hantýrují s naším gondoliérem. No a ten mladý ze člunu na nás volá, že jsme si vybrali nejtlustšího gondoliéra v Benátkách. Ten se ale lochčí a vysvětluje nám, že ten boriš ve člunu je jeho syn. Proplouváme různě kanálama a po 40 minutách přirážíme v přístavišti a já lepím kilo. Kilo bez dokladu, tak se „vochcávají“ daňové úřady. Tak kolik jsme měli plout – 40 nebo 45 minut? Raději to neřešíme, stačí že mu tam Cherrynka pozvracela loďku. To bylo poprvé, kdy nám během nějakého přesunu zvracela, ale bylo to z hladu.

Takže o kousek dál se zastavujeme na malinkém náměstíčku a dáváme jí nažrat, zatímco Lenka s Davidem jdou nakupovat (už po kolikáté ). Tentokrát však boty. Jo a předtím už jí David koupil kabelu – tedy kabelku, kdy to s černochem usmlouval na směšný love. Ale zpět k botám. Cherrynka se nažrala, napila a stále čekáme. Lenka zaplatila za mokasíny nějakých 29,00 €, nezdá se nám to až tak drahý, zvláště když pak tvrdí, že u nás stojí dvakrát víc. Tak fajn, nakoupeno a pokračujeme někam směrem k Piazzale Roma. Ale módr je sviňa, a tak hledáme nějakó palušu, kde bychom mohli dát něco na zobku. Zastavíme se u jedné, kde je náhodou volný stůl a mají i zajímavé jídlo. Objednáváme si dvakrát tupláka – oba za 24,00 €, k jídlu si dávájí děcka turistické menu o třech chodech, já nějaké sépiové nudle negro a Květa taky cosi. Večeře pro 4 lidi za 80,00 €, a v tom 11,00 € za nic, jen couvert a servisní příplatek. Začíná drobně pršet, tak se zasunujeme dál pod pergolu, v klidu povečeříme, zaplatíme a valíme na jeden z posledních autobusů. Rozhodujeme se, že hópneme na vaporetto a povalíme po nočním Canalu Grande až k autobusům. Dojedeme včas, ale naše 19 už nejezdí, a tak musíme jet přesně ve 22:00 hodin prvním rozjezdem číslo 4. Autobus je narvaný a ještě stojíme vedle totálně opilých Kanaďanek, a tak máme o zábavu postaráno. Ještě sledovat zastávky, protože autobus jede jinudyma a musíme najít naší zastávku u hotelu. Povede se a my vystupujeme. Teď rychle na hotel, a protože už není na nic ani pomyšlení, tak do sprchy a spát.

Nedělní odjezd dom Ráno vstáváme normálně a jdeme na snídani, která se ničím neliší od snídaně předchozí. Po snídani jdeme balit. Domlouváme se, že bychom se šli někam vykoupat, ale mě byly zapomenuty plavky, Lenka si plavky nevzala a navíc chce prý být v 19:00 hodin doma. Takže naložíme auto a jdeme zaplatit ubytování. Pak vyjíždíme. Nastavuji navigaci k Lídlu, ale když se naskytne jiný diskontní obchod, vletíme tam. No a začínáme plnit košíky. My jsme skromnější, David s Lenkou toho berou víc – tedy kupují. Po nákupu už konečně vyrážíme směr Brno. Ještě přemýšlím, jestli to nevzít po staré silnici okolo dálnice, kde bychom se mohli zastavit u řeky a opláchnout nohy v krásné modré, a asi i ledové, vodě. Je to zavrhnuto a tak rovnou po dálnici nahoru. Zkouším zastavit na jednom parkovišti, kde se domnívám, že bychom se mohli dostat dolů, ale je to jenom domněnka, všude okolo jsou ploty a tak se dolů nedostaneme. Smůla.
Po cestě zastavujeme nejprve na jednom parkovišti u AUTOGRILU, kde jsem si chtěl dát kafe a že dáme oběd. Jenomže to byl jen takový jakoby obchod u dálnice, a tak si nedáváme ani jídlo, ani kafe. Děcka nakupují šunku ve slevě, my nic. Zastavujeme v půl druhé o pár kilometrů dál v Rakousku na parkovišti u Techelsbergu, kde tankuji a pak jdeme do restaurace Marché, která funguje tím stylem, že si každý nabere kolik chce a co chce a pak to zalepí. Tak nás dva vyšel oběd na 14,30 €, Davida s Lenkou na pouhých 42,00 €. Nu co, sami jsme nevěděli kolik a za co si můžeme brát, takže se nedalo nic dělat, ale – v těch dvaačtyřiceti eurech jsme měl svou kolu.

Pak už jen zastavíme na jednom parkovišti, kde se vyvenčíme a já si dávám kafčo. Pak už rovnou do Brna. Přistáváme okolo 19:00 v Lískovcu, vysazujeme Davida s Lenkou a odjíždíme dom. Doma velké vítanec s Olíkem a tím končí prodloužený víkend v Benátkách.
Je fakt, že Benátky jsou krásné, ale je to na několikrát. Za tak krátkou chvílu jsme byli pěkně utahaní. A to pak už nebaví. Takhle to bylo akorát. Jeden a půl dne a příště asi taky tak. Pokud tedy vůbec bude někdy příště.

Basilika San Marko

V této velkolepé bazilice se prolínají vlivy ze Západu i Východu. Této stavbě předcházely dvě jiné, menší. Současná stavba se stavěla od 11. do 13. století. Vstup do samotného kostela je bezplatný (nezapomeňte na řádné oblečení – zakrýt ramena a kolena! – kostel je funkčním svatostánkem).
Tato bazilika je hlavní dominantou náměstí sv. Marka. Postavili ho v letech 1063 - 1073 a později byl mnohokrát upravován. Zpočátku byl jen kaplí při Dóžecím paláci, ale jeho pozdější význam byl dán převezením ostatků sv. Marka z Alexandrie do Benátek v roce 829 a jejich uložením v kapli sv. Marka. Je to opravdu krásná památka, která je bohatě zdobena zlatem, mozaikami, sochami a skly zdobené nádherným vzorem. Bazilika je plná uloupených pokladů z dobyvačných tažení, představuje také ojedinělou směs východních a západních vlivů. Bazilika je tvořena pěti kupolovitými střechami a mnoha věžičkami.
rávě tady se po zvolení představil městu dóže, zde byly přijímány hlavy států, papežové, princové a vyslanci a sem se přicházeli modlit mořeplavci, než se vydali na daleké plavby. Na bohatém vybavení státního chrámu se podle zákona musely podílet celé Benátky: v roce 1075 vydal dóže Domenico Silvio zákon, ukládající každé domů se navracející lodi povinnost přivézt s sebou nějakou cennost pro ozdobu domu sv. Marka. A tak se dnes bazilika honosí 2 463 sloupy ze vzácného mramoru, porfyru, alabastru, jaspisu – materiálu přiváženého z Orientu a Malé Asie.

Kostel má půdorys v podobě řeckého kříže, o délce 76 metrů a šířce 62 metry, a jeho pět nestejně vysokých kupolí mu dodává byzantsko-orientální ráz, propojovaný románsko-gotickými elementy toskánsko-benátského typu. Fasáda má uprostřed terasu, na níž se nachází skupina čtyř pozlacených bronzových koní antického původu, přivezených do Benátek z Konstantinopole začátkem 13. století. Některé mozaiky jsou skutečně velmi staré, mnohé pocházejí až ze 17. - 19. století.
Uvnitř baziliky je i Muzeum sv. Marka, kde můžete vidět jedno z největších děl – koňské čtyřspřeží, které dříve stálo v čele baziliky; dále perské koberce, náboženské relikvie, mozaiky, benátské látky a další umělecká díla pocházející především z Benátek.
Hlavní portál je vybaven bronzovými dveřmi, původem z Konstantinopole. Nad hlavním portálem je mozaika Poslední soud z roku 1836. Až do roku 1503 byla strana jižního průčelí pojata jako k laguně obrácené reprezentativní průčelí: Velká brána vedla do předsíně a do baptisteria. V roce 1503 byla tato strana uzavřena.

Světoznámá je také skupina Tetrarchů na rohu proti Dóžecímu paláci. Byla vytesána z porfyru, pravděpodobně ve 4. století v Sýrii a představuje tetrarchy, čtyři vládce: Diokleciána, Maxmiliána, Konstantia a Valeria, kteří v roce 285 společně vládli Římské říši jako Augustové. Do chrámu se vstupuje prostorným atriem s byzantskými sloupy z 11. století a s mozaikovou výzdobou ze 13. století. Mozaiky dekorující kopule, klenby a lunety v atriu patří k nejskvostnějším v bazilice. Zachycují výjevy ze Starého zákona, počínaje kopulí Genesis na jižním konci a konče příběhy Josefa a Mojžíše v kopulích na severním konci. Interiér je členěn do tří lodí v obou směrech řeckého kříže. Nad mohutnými pilíři se tyčí vysoká kopule pokrytá mozaikami. Plocha mozaik kostela je 4.000 m2 a představuje největší známou historickou plochu mozaik na světě. Mozaiky pocházejí z 11. - 14. století. Ikonostas, přepážka oddělující hlavní loď od kněžiště, z let 1394 - 1404 od Jacobella Pierpaola Delle Masegne nese gotické sochy Panny Marie a apoštolů a bronzový kříž od Jacopa di Marco Bennato. Pod presbytářem je hrob apoštola sv. Marka - patrona města. Nejcennějším klenotem baziliky sv. Marka je Pala d´Oro. Tento oltářní obraz se nachází za hlavním oltářem a skládá se z 250 emailových maleb na zlaté fólii v pozlaceném rámu. Obraz byl objednán v Byzanci v roce 976 a v průběhu staletí postupně přikrášlován. Dnes je 3,45 metru dlouhý a 1,4 metru vysoký. Ještě před Napoleonovým pleněním sestával z 1300 perel, 400 granátů, 90 ametystů, 300 safírů, 300 smaragdů, 100 rubínů, 4 topasů a z množství zlata a stříbra. Nejstaršími částmi jsou kruhové terčíky ze zlata a emailu na liště rámu (kolem roku 976). Benátskou prací jsou emailové destičky s epizodami ze života sv. Marka a scénami z Nového zákona (rok 1105). Byzantští mistři vytvořili šest velkých obrazů z Ježíšova života (rok 1209). Stejně tak benátskou prací jsou střední desky s postavou trůnícího Krista, medailony s evangelisty, 12 apoštolů a rám (13. století). Vstup do interiéru je zdarma, musíte mít ale vhodné oblečení – tedy přikrytá ramena a kolena. Zakázáno je vstupovat s velkými zavazadly a nesmí se zde fotit ani natáčet.

Libreria Sansoviniana Renesanční stavba od Sansovina schraňuje a vystavuje vzácné rukopisy a knihy. Zdobí ji obrazy od renesančních mistrů. Knihovna Libreria Sansoviniana je dílem předního renesančního umělce Itálie Jacopa Sansovina. Je v ní umístěna Biblioteca Nazionale Marciana, která je přístupná veřejnosti. Kromě unikátních knih jsou zde díla Veronesa a Tintoretta. Sama knihovna sv. Marka se svými 750 000 svazky je dnes umístěna v bývalé mincovně, je však spojena s výstavními sály Librerie Sansoviniana

Sloupy sv. Marka a sv. Theodora Mezi dary z Konstantinopole byly i tyto dva obrovské žulové sloupy, které dodnes ční na Piazettě - mezi knihovnou a Dóžecím palácem, na okraji mola. Vlastně to byly sloupy tři, které dóže Michieli přivezl roku 1125 z Tyru v dnešním Libanonu. Jenže při vykládání jeden ze sloupů spadl do moře a zmizel v hlubinách laguny. Sloupy údajně vztyčil v roce 1172 inženýr Nicolò Barattieri, architekt prvního mostu Ponte di Rialto. Za tento čin směl mezi sloupy umístit hrací stoly. Jenže příšernější divadlo skýtaly popravy zločinců, které se zde konaly až do poloviny 18. století. Ani v dnešní moderní tudy pověrčiví Benátčané neprochází.
Na vrcholku západního sloupu stojí kopie mramorové sochy sv. Theodora, patrona Benátek před rokem 828, kdy byly do Benátek propašovány ostatky sv. Marka z Alexandrie. Originál sochy je umístěn v Dóžecím paláci. Druhý sloup zdobí obrovský mramorový lev sv. Marka, jehož původ obestírá tajemství. Říká se, že je to čínská chiméra, které někdo přidal křídla, aby vypadala jako benátský lev. V září 1990 bylo toto 3 tuny vážící zvíře odesláno na důkladnou restauraci do Britského muzea v Londýně a po návratu se za velkých oslav ocitlo zpět na vrcholu sloupu.

DÓŽECÍ PALÁC Rezidence vládců Benátek pochází původně z 9. století, dnešní podoba je však až ze 14. a 15. století. Určitě stojí za návštěvu (placený vstup).
Dóžecí palác je nádherná budova postavená v gotickém slohu na náměstí sv. Marka a byl sídlem benátské vlády, mnoha soudů a benátského dóžete. Dóže byl jediný politik, který byl volen doživotně a zasedal ve všech radách. Docházelo ke zneužívání moci, proto byla jeho pravomoc omezena.
Dóžecí palác – býval nejen domovem dóžete a jeho rodiny, ale také sídlem vlády. Fasády tohoto elegantního gotického paláce jsou tvořeny z bílého vápence a růžového mramoru.
Palác prošel mnoha přestavbami a dnešní podobu získal v roce 1340, kdy byl postaven nový sál pro Velkou radu. Pokud se rozhodnete do Dóžecího paláce nejít, zaměřte se alespoň na hlavní vchod, neboť překrásná brána Porta della Carta je jednou z nejhonosnějších staveb v Benátkách.
Stávající Dóžecí palác byl postaven ve 14. - 15. století na místě menší správní budovy benátských vládců, vzpomínané k roku 814. Nejstarší dochovanou částí Dóžecího paláce je dnes trakt obrácený k molu, který pochází z let 1309 - 1340, je zde i skvost benátské gotiky - okno s balkónem z roku 1404. V letech 1424 - 1438 postavili západní křídlo Dóžecího paláce obrácené do náměstí. V následujících stoletích, hlavně v 16. století se věnovali vybavení interiérů. Jižní průčelí Dóžecího paláce patří s oběma níže položenými gotickými okny k nejstarší části vnějšku paláce. Krásné jsou hlavice, představující Neřest a Ctnost ze 14. – 15. století. Velké balkónové okno je z roku 1404. Postava na ním, představující Venezii jako Spravedlnost, byla připojena v roce 1579. Západní průčelí Dóžecího paláce je z větší části prací 15. století. Mezi 9. a 10. sloupem lodžie byly za starých časů vynášeny rozsudky smrti. Do nádvoří Dóžecího paláce se vstupuje gotickou bránou Porta della Carta z let 1438 – 1442. Vznikla jako spojovací článek mezi Dóžecím palácem a bazilikou San Marco. Vedle Ca´d´Oro je to nejdokonalejší dílo benátské gotiky. Bránu lemují ornamenty a alegorické postavy, nad ní klečí dóže Francesco Foscari před lvem sv. Marka. Před branou, na rohu kostela San Marco, byly z pahýlu sloupu k tomu určeného vyhlašovány zákony Republiky.
Prohlídky se konají v italštině, angličtině a francouzštině v předem daný čas. Některé části paláce se dají projít docela svižně, i když je všude kolem vystavena spousta uměleckých děl. Jedná se však často o plátna nevalné hodnoty.
Ovšem když budete procházet soukromými pokoji dóžete rozhodně nespěchejte. Tyto místnosti v prvním patře jsou uměleckým skvostem, neboť se v nich nachází mnoho významných obrazů (například od Tintoretta, Veronese a dalších). V rámci prohlídky budete moct projít slavným Mostem vzdechů a spatřit pohled na moře, který se naskytl odsouzeným, když putovali do vězení.
Prohlídka Dóžecího paláce není levnou záležitostí, ale zážitky, které si z něj odnesete, stojí za to.

OKOLÍ La Fenice

Západně od rozlehlého a neustále přeplněného náměstí Sv. Marka se nachází zajímavý labyrint uliček. Centrem této části sestiere je Campo San Fantin s renesančním kostelem téhož jména. Poblíž stojí Ateneo Veneto, bývalá scuola, jejíž členové měli nezáviděníhodný úkol. Doprovázeli totiž vězně na popraviště. Ve zdejších uličkách lze objevit několik krásných exotických obchůdku, v novější Calle Larga XXII Marco směrem jižním se nachází obchody již zvučných italských značek.

Ridotto Stát povolil Marku Dandolovi využít svůj palác na první veřejnou hernu v Evropě, aby se pokusil zvládnout vášeň hazardních her, která zmítala městem v 17. století. Ridotto zahájilo činnost v roce 1638 s tím, že hráči musí mít masku. V roce 1774 však dala Velká rada Ridotto zavřít, protože většina Benátčanů se navzájem zruinovalo. Od roku 1947 sídlí ve starém Palazzu Dandolo divadlo, které skýtá příjemné prostředí pro italské hry.

San Moisè Kostel San Moisè, který Benátčané milují a zároveň nenávidí, má těžkopádné barokní průčelí. Byl dokončen v roce 1668 a jsou pro něho příznačné špinavé sochy a busty. Uvnitř se nachází různorodá sbírka plastik a obrazů ze 17. a 18. století. V hlavní lodi je náhrobek finančníka ze Skotska Johna Lawa, který založil společnost pro výstavbu Mississippi – Compagnie d´Occident. V roce 1770 hodnota jeho akcií prudce padla a Law uprchl do Benátek, kde žil z výher v Ridottu.

Palazzo Contarini del Bovolo Tento palác, který je skrytý v bludišti uliček (jít podle ukazatelů z Campo Manin), je známý především půvabným vnějším schodištěm. Slovo bovolo, v benátském hantecu šnečí ulita, vhodně vystihuje spirálovitý tvar schodiště lombardského typu. Contariniové, kteří dali v 15. století palác postavit, byli vzdělanou benátskou rodinou, známou jako filozofové. Sbírka ohlubní v ohradě se datuje do byzantské éry.

Kostel Santa Maria del Giglio – Santa Maria Zobenigo Na jih od divadla La Fenice stojí kostel Santa Maria del Giglio, impozantní barokní stavba ze 17. století. Honosné barokní průčelí oslavuje jejich námořní a diplomatické úspěchy. V interiéru kostela najdeme několik obrazů od Tintoretta a Rubense.

Teatro la Fenice Slavné italské divadlo Teatro la Fenice se považuje za druhou nejslavnější scénu Itálie (hned po La Scale v Miláně). Postavili ho v letech 1790 - 1792 podle plánů A. Selvy. Jeho divadelní sál měl 1.500 míst. Roku 1836 však budova vyhořela. Benátčané divadlo podle starých plánů rychle zrekonstruovali a opět, v roce 1837 bylo divadlo vzkříšeno, podobně jako mytologický pták Fénix, jež vstal z popela. V roce 1996 nastal další požár, budova celá shořela a v roce 2002 se divadlo ještě opravovalo. V 19. století bylo jméno La Fenice spojováno s velkými italskými skladateli. Premiéru zde měly např. Rossiniho hry Tancredi v roce 1813, Semiramis v roce 1823 a Verdiho La Traviata v roce 1853.
V období rakouské nadvlády (1814 – 1866) diváci házeli na jeviště červené, bílé a zelené květy symbolizující italskou vlajku za pokřiku „Viva Verdi“, což byl italský skladatel, který zde zastupoval jméno italského krále Vittoria Emanuela Re d´Italia. O něco později zažilo divadlo premiéru Stravinského opery Život prostopášníka (1951) a Brittenova díla Otočení šroubu (1954)

Campo Santo Stefano Campo Santo Stefano je známé také jako Campo Francesco Morosini podle dóžete ze 17. století, který zde kdysi bydlel. Patří k nejrozlehlejším ve městě. Býčí zápasy se tu pořádaly až do roku 1802, kdy se zřítila tribuna a pod ní zahynulo několik diváků. Konaly se zde také plesy a karnevalové slavnosti. Uprostřed náměstí stojí socha Nicola Tommasea (1802 – 1874), dalmatského učence a vedoucí postavy protirakouského povstání v roce 1848. V jižní části náměstí stojí strohý Palazzo Pisani, v němž se od konce 19. století nachází hudební konzervatoř. Dům č. 2945, Palazzo Loredan na protější straně náměstí, je sídlem Benátského institutu pro vědu, literaturu a umění.

Santo Stefano Kostel Santo Stefano, který byl v minulosti šestkrát odsvěcený kvůli vraždám a násilí, které se odehrávaly za jeho zdmi, dnes působí obdivuhodně klidným dojmem. Byl vybudován ve 14. století a zcela přestavěn ve století 15. Pyšní se pozoruhodným, úžasně zdobeným portálem Bartolomea Bora a charakteristicky nakloněnou zvonicí. Strop v interiéru má tvar lodního kýlu, vyřezávané vazní trámy a vysoké pilíře z veronského mramoru. Nejzajímavější umělecká díla, včetně několika Tintorettových maleb, jsou umístěna v zavlhlé sakristii.

San Salvatore Interiér kostela San Salvatore příznačně ilustruje benátskou renesanční architekturu. Je-li hlavní vchod zamčený, dá se použít postranní vstup mezi obchody v Mercerii. Dnešní kostel byl navržen začátkem 16. století Giorgiem Spaventem a po něm pokračoval v práci Tulio Lombardo a Jacopo Sansovino. Nejvýznamnějším obrazem je Tizianovo „Zvěstování“ nad třetím oltářem vpravo z roku 1566. Nedaleko je pomník dóžete Francesca Veniera (1556 – 1561) od Sansovina. Na hlavním oltáři je Tizianovo „Proměnění Páně“ z roku 1560. Na konci pravého ramene je pomník Kateřiny Cornarové od Bernardina Contina (1580 – 1584) a zachycuje královnu jak předává své království dóžeti.

Campo San Bartolomeo Náměstí Svatého Bartoloměje poblíž Rialta žije hlavně večer, kdy si tu hlavně mladí Benátčané dávají dostaveníčka. Scházejí se různě, ale zejména, tak jak v Práglu na Venclplace u koně, tak tady u sochy Carla Goldoniho (1707 – 1793), nejoslavovanějšího benátského dramatika. Tato socha z roku 1883 od Antonia de Zotto odráží Goldoniho humornou a poněkud pyšnou osobnost.

Mercerie Hlavní benátská třída – Mercerie - spojuje náměstí sv. Marka s mostem Rialto. Mercerii tvoří řetěz úzkých uliček lemovaných obchody a butiky. Na jižním konci ulice nad prvním podloubím vlevo je reliéf ženy, která v roce 1310 neúmyslně ukončila povstání. Vyhodila z okna tlouček, který zabil vlajkonoše vzbouřenců. Rebelové se rozprchli a ženě bylo slíbeno, že se jí nikdy nezvýší nájem.

San Zulian Kostel san Zulian – Giuliano v rušné Mercerii skýtá útočiště před shonem v obchodních uličkách. Dojem z interiéru umocňují předměty z pozlaceného dřeva, obrazy z 16. a 17. století a plastiky. Prostřední malba na freskami zdobeném stropě znázorňuje Apoteózu sv. Juliána z roku 1585 od Palma il Giovanyho. Průčelí ze 16. století navrhl Sansovino a financoval bohatý a neskromný lékař Tommaso Rangone, jehož bronzová socha obklopená knihami vystupuje proti bílé zdi z istrijského kamene.

ČTVRŤ SAN POLO A SANTA CROCE

Čtvrti San Polo a Santa Croce omývané Canalem Grande byly pojmenované podle kostelů na jejich území. Uvádí se, že původní obyvatelé se usadili na skupince ostrovů nazývaných Rivus Altus – Vysoký břeh, neboli Rialto. V 11. století, kdy se tu již konaly trhy se oblast stala obchodním centrem Benátek. San Polo se stánky, obchůdky a bary se dodnes řadí k nejživějším sestierům města. Ruch a shon tržiště ustupuje před bludištěm těsných uliček vedoucích na malá náměstí.

ULICEMI ČTVRTI SAN POLO A RIALTO Turisty přitahuje zejména Ponte di Rialto a tržiště. V této tradiční obchodní čtvrti probírali a uzavírali své záležitosti bankéři, makléři i kupci. Ulice už nelemují stánky s kořením a krásnými látkami, ale potravinový trh a obchody s těstovinami skýtají i nadále pestrobarevnou podívanou. Zastaralé bary bacari s místem pouze ke stání jsou plné místních obyvatel. Naproti tomu Riva del Vin na jihu patří výhradně turistům.
Čtvrť Rialto, jejíž název vznikl spojením slov rivo alto (vysoký břeh), byla jednou z prvních obydlených oblastí Benátek. Tato nejprve bankovní a poté trhová čtvrť se dodnes řadí k nejživějším ve městě. Kamenné mosty se budovaly v Benátkách již ve 12. století, ale až v roce 1588, poté co se předchozí dřevěné mosty z řítily, shnily nebo byly cíleně poškozovány, byl pro Rialto navržen pevný kamenný most.

San Giacomo di Rialto První kostel na tomto místě byl údajně založen v 5. století, a to by znamenalo, že byl nejstarším kostelem v Benátkách. Současná budova pochází z 11. – 12. století, v roce 1601 podstoupila rozsáhlejší úpravy.
K nejvýraznějším prvkům patří původní gotický portikus a obrovské hodiny ukazující 24 hodinový čas.
Shrbená kamenná postava na vzdálenějším konci náměstí je tzv. Rialtský Gobbo – Hrbáč.

Socha Gobba di San Giacomo Socha Gobba di San Giacomo, hrbáče, pochází z roku 1541. Ten podpírá naproti kostelu San Giacomo žebřík a ten zase vede k nízkému sloupu z egyptského mramoru. Na této postavě ze 16. století bylo již připevněno nebo nalepeno všechno možné: vyhlášky, nařízení, soudní rozsudky, pamflety a satirické články. V 16. století se při pohledu na něj vždy ulevilo menším provinilcům, když museli za trest běžet pod biči z náměstí Sv. Marka na náměstí v Rialtu.

Rialtské trhy Tak jako v Brně na Zelňák, tak sem chodí Benátčané nakupovat čerstvé ryby a zeleninu již po staletí. Za úsvitu sem připlouvají plně naložené čluny a vykládá se z nich zboží na nábřeží Canal Grande.. Nabízí se zde všechno – červená endivie z Trevisa, dužnatý chřest a mladé artyčoky z ostrovů Sant´Erasmo a Vignole. Dále je možnost vedle na rybím trhu koupit platýze, sardinky, rejnoky, olihně, kraby, mušle a další mořské potvory. Nutno ale přijít brzo ráno, protože trh v poledne končí.

Campo San Polo Na velkém náměstí Campo San Polo se tradičně konají rozmanité okázalé akce. Dokonce již v 15. století se stalo svědkem slavností, maškarád, ceremonií, bálů a štvaní psů na býka. Nejdramatičtější příhodou byla vražda Lorenza de Medici v roce 1548, který se ukryl v Benátkách poté, co brutálně zabil svého bratrance Alessandra, vévodu z Florencie. Lorenza ubodali k smrti dva vrazi na příkaz Cosima de Medici. Florentský vévoda pak oba náležitě odměnil.
Na východní straně stojí nádherný Palazzo Soranzo, na severovýchodní Palazzo Corner Mocenigo, kde bydlel výstřední anglický spisovatel Frederick Rolfe (1860 – 1913) – alias baron Corvo (The desire and pursuit of the Whole – Touha a hledání celistvosti)
Od roku 1979 se na náměstí opět pořádají karnevalové slavnosti. Otevřená plocha náměstí také logicky láká mladé k jízdě na kolech, kolečkových bruslích, hraní fotbalu. Podobné činnosti zde byly v 17. století nepřípustné, což dokazuje pamětní deska z roku 1611 na apsidě kostela, která zakazuje všechny hry a prodej zboží pod pohrůžkou vězení, nucených prací na galérách či dokonce vyhnanství.

kostel San Polo Kostel San Polo pochází z 15. století a byl obnoven na počátku 19. století v neoklasicistním slohu. Stojí za pozornost kvůli jednotlivým architektonickým prvkům, např. pěknému gotickému portálu a románským lvům u podnože zvonice ze 14. století - jeden drží mezi tlapami hada, druhý lidskou hlavu. Uvnitř sledujte směrovku, jež vás dovede k Via Crucis del Tiepolo - čtrnácti plátnům křížové cesty od Giandomenica Tiepola. Jsou zde také obrazy Veronese, Palmy il Giovana ml. a temná, dramatická Poslední večeře od Tintoretta.

Bazilika Santa Maria Gloriosa dei Frari Bazilika Santa Maria Gloriosa dei Frari postavená v letech 1338 – 1443 je po bazilice sv. Marka druhou nejdůležitější církevní stavbou v Benátkách. První kostel zde byl ale vybudován již v letech 1250 – 1338 františkáni, o čemž svědčí i název, ve kterém se objevuje zkomolenina italského frati, tedy mniši. Jeho 83 metry vysoká věž je z let1361 - 1369. Je to druhá nejvyšší kampanila ve městě.
Je paradoxní, že právě řád františkánů vyznávající chudobu, měl kostel s neuvěřitelným množství nádherných obrazů a soch. Kostel vždy patřil k nejvýznamnějším ve městě. Interiér ohromí velikostí a hodnotnými uměleckými díly, mezi nimiž jsou i mistrovské kousky Tiziana a Giovanni Belliniho a socha od Donatella. O bohaté výzdobě interiéru svědčí i to, že se zde nacházejí tři největší italské renesanční obrazy.
Dominantním z těchto tří obrazů je Tizianovo Nanebevzetí Panny Marie, které se nachází přímo na hlavním oltáři. Druhým skvostem je Belliniho triptych zobrazující Madonu a dítě se svatými. Třetím cenným obrazem je Tizianova Madona di Ca‘ Pesaro z let 1519 – 1526 na levém bočním oltáři hlavní lodi.
Pohřbívali tu nejváženější osobnosti Benátek, jejichž náhrobky vytvořili přední umělci města. Bazilika se může pochlubit také několika významnými hrobkami, mezi nimiž je vyjímá obrovská pyramida z bílého mramoru. V levé boční lodi se nachází náhrobek sochaře A. Canovy, který vytvořili jeho žáci, dále náhrobek renesančního umělce J. Pesara, náhrobek skladatele C. Monteverdiho a náhrobek Tiziana v pravé boční lodi. V hrobce se nachází srdce slavného novoklasického sochaře Antonia Canovy, který hrobku původně navrhl pro Tiziana, který byl však pohřben na druhé straně chrámu.
Uvnitř Florentské kaple si vlevo všimněte jedné úžasné sochy. Jedná se o sochu sv. Jana Křtitele od Donatella, zároveň je to jediné dílo toho slavného toskánského sochaře v Benátkách.

Kostel San Rocco Na malém náměstí Campo San Rocco stojí kromě slavné Scuoly Grande di San Rocco také kostel San Rocco. Navrhl jej Bartolomeo Bon v roce 1489. Exteriér utrpěl neodbornými zásahy a podepsaly se na něm různé architektonické slohy. Průčelí, jež se pojetím podobá Scuole, pochází z let 1765 – 1771. Interiér se pyšní Tintorettovými malbami v kněžišti, které znázorňují příběhy ze života sv. Rocha, ochránce před nakažlivými nemocemi – například Sv. Roch léčí oběti moru z roku 1549.

San Pantalon

Na náměstí Campo San Pantalon stojí kostel San Pantalon z let 1668 - 1686. Skvostem tohoto kostela ze 17. století je pozoruhodný malovaný strop, který v návštěvnících vzbuzuje přímo posvátnou úctu iluzivními efekty. Zahrnuje celkem 40 výjevů, které znázorňují umučení a apotézu lékaře sv. Pantalona. Gian Antonio Fumiani na nich pracoval 24 let (1680 – 1704), ale potom údajně spadl z lešení a zabil se. Další díla v kostele Sv. Pantalon léčí chlapce (1587) od Paola Veroneseho, Korunovace Panny Marie (1444) od Antonia Vivariniho, Zvěstování Panny Marie (1350) od Giovanniho d´Alemagnmy, původně připisované Paolu Veneziany.

San Giovanni Evangelista Bratrstvo flagelantů založilo Scuolu sv. Jana Křtitele v roce 1261 a komplex, severně od Frari, tvoří kostel, scuola a nádvoří. Náměstím odděluje od ulice půvabná bílozelená stěna s portálem z roku 1480 od Pietra Lombarda. Orel v oblouku nad portálem symbolizuje svatého Jana Křtitele.
Uvnitř se skrývá úchvatné dvojité schodiště z 15. století od Maura Coducciho (1498). Stěny a strop sálu z 18. století zdobí ponurá plátna.

San Giacomo dell´Orio Tento kostel je centrem tiché čtvrti Santa Croce. Pojmenování „dell´Orrio“ (v místním hantecu dall´Orio) množná vzniklo ze slova alloro – vavřín, jež kdysi rostl nedaleko kostela.
Pro kostel, který byl založen v 9. století, přestavěn v roce 1225 a neustále upravován, je příznačná směs architektonických slohů. Ze 13. století pochází kampanila, půdorys a byzantské prvky, z doby gotiky je střecha ve tvaru lodního kýlu a sloupy, a z doby renesance jsou apsidy. Sakristie se chlubí Veroneseho stropem a oltářními obrazy.

Scuola Grande di San Rocco Scuola Grande di San Rocco byla založena na počest sv. Rocha jako charitativní instituce pro nemocné. Stavbu zahájil v roce 1515 Bartolomeo Bon a dokončil ji v roce 1549 Scarpagnino. Scuola byla postavena ve stylu benátské renesance. Jejím největším pokladem je 30 velkých obrazů od Tintoretta. Scuole byly výlučně benátské instituce. Vznikaly hlavně ve 13. století jako nekonfesijní bratrstva starající se o chudé společenské vrstvy, stavy a etnické menšiny. Některé zbohatly a utrácely vysoké částky za budovy a obrazy často na úkor těch, kterým měly pomáhat. Scuola Grande byla založena na počest sv. Rocha, který zasvětil svůj život nemocným, a začala působit jako charitativní instituce pečující o choré. Finance na její výstavbu pocházely z velké části z darů Benátčanů, kteří věřili, že sv. Roch je ochrání před morem. Scuola se záhy stala jednou z nejbohatších ve městě. Zakázku na výzdobu stěn a stropů získal v roce 1564 Tintoretto. Jeho rané malby, první z více než padesáti, které zanechal ve Scuolle, se nalézají v malé Sale dell’Albergo vedle horního sálu. Jeho pozdější malby jsou k prohlédnutí v sálu v přízemí hned vedle vchodu. Cyklus, který se zde v přízemí nachází, ztvárnil Tintoretto ve svých šedesáti letech (1583 - 1587). Tvoří jej osm obrazů líčících život Panny Marie. Výjevy Panna Maria egyptská, Maří Magdalena a Útěk do Egypta jsou pozoruhodné svým klidem. Nejlépe jej ztělesňuje osamoceně rozjímající Panna Maria na prvním z nich.

ČTVRŤ CASTELLO, MOLO RIVA DEGLI SCHIAVONI

Castello, nejrozlehlejší sestiere v Benátkách, se táhne od San Marco a Cannaregio na západě k moderním blokům ostrova Sant´Elena na východě. Čtvrť byla pojmenována podle pevnosti z 8. století, která kdysi stála na místě dnešního ostrova San Pietro, po staletí centra náboženství v Benátkách. Zdejší kostel byl biskupskou stolicí od 9. století a katedrálou v letech 1451 – 1807. V Arsenalu, průmyslovém centru Castella, vyráběly významné loděnice neporazitelnou flotilu válečných plavidel. Procházka po Riva degli Schiavoni neodmyslitelně patří k pobytu v Benátkách. Toto dlážděné nábřeží bylo vybudováno před více než 600 lety a prodlouženo v roce 1782. Široká promenáda nese jméno kupců z Dalmácie, kteří zde přivazovali ke břehu lodě a čluny. Riva degli Schiavoni je úzce spjata s velkými postavami literatury. Petrarca žil v domě č. 4145, Henry Jamesovi nabídli špinavý podnájem v č. 4161 a Ruskin pobýval v hotelu Danieli.

ULICEMI ČTVRTI CASTELLO Procházka po Riva degli Schiavoni neodmyslitelně patří k pobytu v Benátkách. Negativní průvodní jevy turistického ruchu – stánky se suvenýry, neodbytné dohazovače různých výletů a přemíru návštěvníků, to vše vyvažuje úžasný pohled na San Giorgio Maggiore. Riva degli Schiavoni je úzce spjata s velkými postavami literatury. Petrarca žil v domě č. 4145, Henrymu Jamesovi nabídli „špinavý“ podnájem v čísle 4161 a Ruskin pobýval v hotelu Danieli. Tiché skromné uličky a náměstí v nitru čtvrti kontrastují se shonem na nábřeží.

Kostel San Zaccaria Kostel San Zaccaria představuje směs vrcholné gotiky a klasicistní renesance. Po založení v 9. století byl v letech 1444 – 1515 zcela přestavěn. Antonio Gambello začal ztvárňovat průčelí v gotickém stylu, a když v roce 1481 zemřel, Mauro Coducci dokončil horní část a přidal všechny klasicistní detaily.
Přilehlý benediktinský klášter proslul rozmařilým životem jeptišek, které většinou pocházely z benátských šlechtických rodin a mnoho novicek sem poslali rodiče, aby neměli výdaje na věno. Každý rok na Velikonoce navštívil San Zaccarii dóže s doprovodem. Byl to jakýsi zvyk – projev vděčnosti za to, že se jeptišky zřekly části zahrady, aby se mohla zvětšit rozloha náměstí Sv. Marka.
V interiéru je klenot Giovanni Belliniho – zářivě barevná Madona s dítětem a světci z roku 1505 v severní boční lodi (do osvětlovacího automatu nutno vhodit minci). Nejzajímavější část řeckého kostela ze 16. století je nakloněná kampanila, která jakoby se měla každou chvíli zřítit do Ria dei Greci. Interiér se vyznačuje matroneem – ochozem, kde podle zvyku řecké pravoslavné církve seděly ženy odloučené od mužů. Za zmínku stojí také ikonostas oddělující apsidu od hlavní lodi.

La Pietà Kostel La Pietà (Santa Maria della Visi tazione) původně pochází z 15. století. V letech 1745 – 1760 jej přestavěl Giorgio Massari, ale klasicistní průčelí bylo vytvořeno teprve v roce 1906. Kostel má chladný elegantní interiér a oválný půdorys. Nástropní fresku Triumf víry z roku 1755 namaloval Giambattista Tiepolo.
La Pietà sloužil původně jako nalezinec, a proto byla na boční fasádu upevněna plaketa, která odsuzovala „krkavčí“ rodiče. Od roku 1703 do roku 1740 řídil Antonio Vivaldi hudební sbory a pro kůr La Pietà napsal spoustu oratorií, kantát a vokálních skladeb, jimiž kostel proslavil. Dnes je La Pietà oblíbeným dějištěm koncertů a zaměřuje se zejména na díla Vivaldiho.

Hotel Danieli Hotel Danieli byl postaven ve 14. století. Proslavil se jako místo, kde se v Benátkách uváděla první opera, Monteverdiho Proserpina Rapita v roce 1630. V roce 1822 se z paláce stal hotel. Joseph da Niel, po němž byl hotel pojmenován, učinil z Palazzo Dandolo útočiště spisovatelů a umělců 19. století. Ze slavných hostů uveďme např. Balzaka, Proustam Dickense, Cocteaua, Ruskina, Debussyho a Wagnera. Moderní přístavba hotelu Daniel z poloviny 20. století stojí na místě, kde byl v roce 1172 ubodán k smrti dóže Vitale Michiel II. O tři století dříve, v roce 864, stihl stejný osud dóžete Pietra Tradonica na nedalekém Campo Dan Zaccaria.

Riva degli Schiavoni Široká promenáda nese jméno kupců z Dalmácie (Schiavonie), kteří zde přivazovali ke břehu lodě a čluny. Těm, kdo do Benátek připlují lodí, poskytne dlouhé nábřeží první představu o kouzlu města. Riva degli Schiavoni byla vždy plná lodí. Na Canalettových kresbách ze 40. a 50. let 18. století je vidět rušná Riva s gondolami, plachetnicemi a čluny. Gondoly lze spatřit i v dnešní době, ale vedle nich se tísní vodní taxíky, vaporetti, výletní lodě, remorkéry a za Arsenalem námořní lodě a zaoceánské parníky.

Kostel Santa Maria Formosa Kostel Santa Maria Formosa je jedna z nejvýznamnějších renesančních stavebních památek Benátek. Postavili ho v letech 1493 – 1500 na místě starší stavby z 11. století. Kostel navrhl v roce 2492 Mauro Coducci. Byl vybudován na starých základech a trvalo celé století, než získal současnou podobu. Kostel má kupodivu dvě průčelí, jedno shlíží na náměstí, druhé je obrácené ke kanálu. Kampanilu přistavěli v roce 1688 a jako nejzajímavější prvek lze označit groteskní kamennou tvář zdobící její podnož. V interiéru upoutají hlavně malby od Vivariniho - Madona Milosrdná na křídlovém oltáři, Basana a J. Paly st. Mezi nejvýznamnější díla ale patří polyptych Palmy il Vecchia Sv. Barbora se světci. Vecchiův portrét nádherné a důstojné sv. Barbory je oslavou benátského ideálu ženské krásy. Sv. Barbora byla patronkou vojáků – v době války ji prosili o ochranu, a když zvítězili v bitvě, zahrnuli ji děkovnými modlitbami.

Socha Bartolomea Colleoniho Bartolomeo Colleoni byl slavný velitel žoldáků – kondotiér, který odkázal svůj majetek benátské republice za podmínek, že mu postaví pomník před bazilikou Sv. Marka. Jezdeckou sochu však nechal senát postavit před Scuolou di San Marco. Vytvořil ji Florenťan Andrea Verrocchio a po jeho smrti ji z bronzu odlil Allesandro Leopardi

.
Scuola Grande di San Marco Jen málo nemocnic se může pochlubit tak bohatě zdobeným a neobvyklým průčelím jako benátská Ospedale Civile. Původně byla postavena jako jedna ze šesti škol. Jejich první sídlo lehlo popelem v roce 1485, ale bylo znovu vybudováno koncem 15. století. Je příkladem raně renesančních staveb Benátek. Postavil ji v letech 1485 - 1495 Pietro Lombardo. Vyniká hlavně krásným mramorovým průčelím s reliéfy a sochami.

Kostel žebravého řádu dominikánů Santi Giovanni e Paolo Kostel žebravého řádu dominikánů Santi Giovanni e Paolo (důvěrněji známý jako San Zanipolo) byl postaven na místě staršího kostela v letech 1333 - 1430. Patřil k nejvýznamnějším chrámům města. Kostel se vyznačuje obrovitými rozměry a architektonickou střízlivostí. Stal se také pohřebištěm více než 25 benátských dóžů, jejichž náhrobky zhotovovali nejlepší umělci republiky. Portál, zdobený byzantskými reliéfy, patří k nejstarším architektonickým prvkům renesance v Benátkách. V kapli Cappella del Rosario z roku 1582 jsou obrazy Tintoretta, Veronese a jeho žáků. Na stropě jsou Veronesovy malby: Klanění tří králů, Nanebevzetí Panny Marie, Klanění pastýřů, Zvěstování a Narození Páně. Před kostelem je jezdecká socha Bartolomea Colleoniho.

San Lorenzo Kostel San Lorenzo, odsvěcený a uzavřený pro rekonstrukci, by se rád proslavil jako místo posledního odpočinku slavného cestovatele Marca Pola. Bohužel to nelze jak dokázat, protože rakev mořeplavce zmizela během renovace v roce 1592. Sbírka maleb byla rozprodána a kostel upadl na mnoho let do zapomnění.
V roce 1987 objevili restaurátoři pozůstatky dvou předchozích kostelů – z roku 850 a z pozdního 12. století. Základy dnešní středověké stavby a podstatnou část mramorové podlahy poškodila voda prosakující z nedalekého kanálu. restaurační práce britského fondu Benátky v nebezpečí byla pozastaveny.

Scuola di San Giorgio degli Schiavoni V této překvapivě prosté Scuole lze spatřit několik nejkrásnějších obrazů Vittora Carpaccia, které si objednala dalmatská komunita v Benátkách. V roce 1420 do Benátek přesídlilo mnoho Dalmatinců a do poloviny 15. století se kolonie Slovanů ve městě značně rozrostla a stát jim povolil založit si vlastní bratrstvo.
Scuola byla založena v roce 1451 a od obnovy v roce 1551 se téměř nezměnila. V tomto rozkošném kostele lze obdivovat výjimečná díla Carpaccia. Brilantní vlys vytvořený v letech 1502 – 1508 znázorňuje výjevy ze života oblíbených světců Sv. Jiří, Sv. Tryphona a Sv. Jeronýma. Všechny příběhy vynikají živými barvami, pečlivým záznamem detailů a představují doklad života Benátčanů. Zvláště pozoruhodné jsou Sv. Jiří zabíjí draka, Sv. Jeroným vede zkroceného lva do kláštera a Vidění Sv. Jeronýma.

Arsenale - zbrojnice Arsenale – zbrojnice, srdce námořní síly města - byla založena ve 12. století a rozšiřována od 14. do 16. století, kdy se také stala nejdůležitější námořní loděnicí na světě. Slovo arsenal pochází s arabského dorsina´a – Dům průmyslu, kterým zbrojnice vskutku byla.
V době svého vrcholu v 16. století zde pracovalo 16.000 arsenalotti, kteří stavěli, vyzbrojovali a opravovali benátské galéry. Tuto výrobní linku, jednu z prvních na světě, bychom mohli přirovnat k samostatnému městu. Jsou zde dílny, sklady, továrny, hutě a doky. Dnes zbrojnici obklopují hradby s cimbuřím a je z velké části opuštěná. Vchod v podobě triumfálního oblouku vybudoval v roce 1460 Antonio Gambello. Dva lvy střežící bránu ukořistil v roce 1687 admirál Francesco Morosini v Pieru v Řecku. Třetí lev bez hřívy na zadních nohách má na bocích runový nápis.
Koncem 17. století, kdy započala krize, se počet arsenalotti snížil na tisíc. Po pádu republiky v roce 1797 Napoleon doky zničil a odstranil z bucintora (dóžecí slavnostní lodě) drahou výzdobu. Z roztavených kanónů a bronzových plastik se odlily vítězné pomníky oslavující francouzskou revoluci.
V současné době je oblast zbrojnice pod vojenskou správou a většina zůstává veřejnosti nepřístupná. Proto je lepší projet si Arsenale vaporettem číslo 41 nebo 42, které projíždí přímo srdcem Arsenale.
V době rozkvětu – tzn. v 16 století, dokázali zdejší zaměstnanci postavit a plně vyzbrojit galéru v neuvěřitelně krátkém čase. Od počátku 16. století se trupy z Nové zbrojnice kde se vyráběly, tahaly kolem několika budov dál do Staré zbrojnice, aby se tu hned opatřily lanovím, ráhnovým, plachtováním, municí a zásobami potravin. V roce 1570, kdy Benátkám hrozila ztráta Kypru, už byla Arsenale schopna zhotovit galéru za 24 hodin. Výkonnost tohoto postupu si ověřil i Jindřich III. Zatímco pojídal a popíjel na jedné slavnostní hostině, zdatní arsenalotti mezitím dokončili jednu galéru.

ČTVRT DORSODURO

Čtvrť Dorsoduro dostala jméno podle pevného půdního podloží, na němž leží (dorsoduro znamená „tvrdý hřbet“). Západní část, ostrov Mendigola, byla osídlena o několik staletí dříve, než byla v roce 828 založena osada Rialto. Původní obyvatelé se postupně usadili na dalších šesti ostrovech. Východně od Accademie vypadá Dorsoduro krásně a klidně – stinná náměstí a malebné paláce bohatých Benátčanů a cizinců. V prvních desetiletích 20. století si toto místo oblíbili britští emigranti, kteří chodívali do anglikánského kostela sv. Jiří na Campo San Vio. Krásné jsou zvláště výhledy na otevřenou lagunu z východního výběžku blízko kostela Santa Maria della Salute a ze Zattere přes ostrov Giudecca. Srdcem je Campo Santa Margherita, největší otevřené prostranství v této oblasti Benátek. Na náměstí neustále panuje čilý ruch, zejména však odpoledne, kdy jsou otevřeny stánky, a také večer, kdy se tu scházejí studenti z blízkého Ca’Foscari, který je snes součástí univerzity. Okolní ulice skrývají několik architektonických klenotů. K nejpozoruhodnějším patří Ca’Rezzonico a Scuola Grande dei Carmini s výzdobou od Giambattisty Tiepola.

ULICEMI ČTVRTI DORSODURO Mezi impozantními paláci na Canalu Grande a Campu Santa Margherita se rozkládá tichá oblast malých náměstí a úzkých uliček. Nejkrásnější pohled na rozkošné Rio San Barnaba se naskytne z mostu Ponte dei Pugni nedaleko člunu se zeleninou. U kanálu Rio Terrà stojí za prohlédnutí obchod s maškarními kostýmy a lze navštívit i několik kaváren, které ožívají se západem slunce. Zdá se, jakoby všechny uličky vedly na náměstí Campo Santa Margherita, srdce Dorsodura

Ca´Rezzonico Tento přepychově zařízený barokní palác patří k nejvelkolepějším palácům v Benátkách. Jako jeden z mála na Canalu Grande a ve městě vůbec, je otevřen i pro veřejnost. V paláci Ca´Rezzonico nalezlo v roce 1934 útočiště Muzeum Benátek 18. století. Návštěvníci obdivují místnosti s dobovým zařízením, početnými freskami a obrazy, původem z ostatním městských paláců či muzeí. Stavbu paláce zahájil Baldassare Longhena v roce 1667, ale finanční prostředky rodiny Bonů, která si ji objednala, se vyčerpaly po dokončení prvního patra. V roce 1712, dlouho po Longhenově smrti, neúplný palác zakoupili Rezzonnicové z Janova, rodina bývalých kupců, z nich se stali bankéři. Slavným členem této rodiny, která si roce 1687 koupila šlechtický titul, byl papež Kliment XIII. Velkou část jmění utratili za dobudování a výzdobu sídla. V roce 1758 už v něm mohli uspořádat první z velkých banketů a slavnostních večírků, jimiž se později proslavili. V roce 1888 se stal domovem básníka Browninga a jeho syna Pena. Browning si pochvaloval eleganci a pohodlí pokojů, ale dlouho si jich neužil V roce 1889 zemřel na bronchitidu.

Campo Santa Margherita Rozlehlé náměstí Santa Margherita, obklopené domy ze 14. a 15. století, tvoří centrum západní části Dorsodura. Neobvyklé obchody a kavárny sem každého přitahují. Zdejší stánky s rybami nabízejí živé úhoře a humry, erborista alternativní léky a pekařství jeden z nejchutnějších druhů chleba v Benátkách.
Bývalý kostel Santa Margherita, nyní univerzitní auditorium, se nachází v severní části náměstí. Na kampanile s odříznutým vrcholem a na sousedním domě jsou vidět zbytky sochařské výzdoby z původního kostela z 18. století, mimo jiné draci a chrliče.

Scuola Grande di Santa Maria dei Carmini Scuola Grande di Santa Maria dei Carmini byla sídlem karmelitánů. Sídlo bylo vybudováno za karmelitským kostelem v roce 1663. Ve 40. letech 18. století dostal Gianbattista Tiepolo zakázku na výzdobu stropu sálu v horním patře. Devět nástropních maleb karmelitány tak uchvátilo, že ho okamžitě jmenovali čestným členem řádu. Karmelitáni vyznamenali sv. Šimona Stocka proto, že obnovil řád v Evropě poté, co jeho členy ve 13. století vyhnali ze Svaté země.

Santa Maria dei Carmini Tento kostel, známý také pod jménem Santa Maria del Carmelo, pochází ze 14. století. Od té doby však podstoupil rozsáhlé změny. Zvenku je nápadná, pyšně se tyčící kampanila, která musela být v roce 1688 narovnána. Interiér je rozlehlý a bohatě zdobený, ale poněkud ponurý. Oblouky v hlavní lodi zdobí zlacené dřevěné sochy a cyklus maleb dokumentující historii karmelitánského řádu. Z obrazů jsou zde např. Klanění pastýřů (okolo roku 1509) od Cimy de Conegliana, Sv. Mikuláš z Bari se Sv. Lucií a Janem Křtitelem (okolo roku 1529) od Lorenza Lotta.

Squero di San Trovaso Toto je nejmalebnější z několika málo dochovaných dílen na výrobu gondol v Benátkách. Tyrolský vzhled získala v dobách, kdy sem přicházeli řemeslníci z oblasti Cadore v Dolomitech. Loděnice není přístupná veřejnosti, ale ze vzdálenějšího konce Ria San Trovaso lze sledovat, jak se z obrácených gondol seškrabává lak a tmelí se smůlou. Při troše štěstí lze zahlédnout i sestavování nového plavidla, ale těch se zhotovuje asi jen deset ročně.

Gesuati Tento kostel vybudovali Dominikáni, kteří se zmocnili pozemku v 17. století. Stavební práce započaly v roce 1726 a vznešené průčelí se podobá hlavní fasádě Palladiova velkolepého kostela Redentore naproti na Giudecca. Na rozdíl od Redentore má interiér s bohatou výzdobou. Tiepolův strop s freskou Život Sv. Dominika (1737 -1739). Stejně působivá je i jeho Panna Maria se světci (1740) v první kapli vlevo. Kostel se také pyšní dvěma oltářními obrazy od Sebastianan Ricciho a Giambattisty Piazzetty.

Gallerie dell'Accademia Nejdůležitější a nejúplnější sbírka umění v Benátkách, galerie světového jména, sídlí ve třech dříve církevních budovách. Obsahuje vše důležité od 12. do 18. století. Původně tu stál kostel Santa Maria della Caritá a Scuola Grande della Caritá z 15. století, které roku 1560 přestavěli podle plánů A. Palladia. Od roku 1750 byla v objektech akademie a roku 1807 budovy přestavěli. Pro návštěvníky je přístupno 24 sálů s díly Belliniho, Mantegny, Giorgione, Veronese, Tiziana, Tintoretta. Sbírka obrazů poskytuje návštěvníkům úplný přehled o benátské škole od středověkého byzantského období přes renesanci až po barok a dále. Základ kolekce tvoří Accademia di Belle Arti, založená v roce 1750 malířem Giovannim Battistou Piazzettou. V roce 1807 Napoleon přestěhoval Akademii do nynějších prostor a sbírka se rozrostla o umělecká díla z kostelů a klášterů, kterém zrušil. Sbírka Peggy Guggenheimové sídlí v přízemním paláci a opatruje velkolepou sbírku moderního umění. Jsou zde díla moderních umělců - Picassa, Chagalla, Matisse, Kleea, Kokoschky a dalších. Palazzo Venier dei Leoni z 18. století dostal nakonec místo čtyř poschodí pouze přízemí. Z toho vznikla jeho přezdívka Palazzo Nonfimto (Nedokončený palác). V roce 1949 jej pro sebe zakoupila americká milionářka Peggy Guggenheimová (1898 - 1979), sběratelka, obchodnice a mecenáška umění. Tato prozíravá a odvážná žena pomáhala a podporovala mnoho progresivních abstraktních a surrealistických umělců. Spadá k nim i Max Ernst, její druhý manžel. Sbírka čítá dvě stě maleb a soch zastupujících téměř všechna moderní umělecká hnutí 20. století.

Campiello Barbaro Kouzelné náměstíčko Campiello leží ve stínu stromů. Při pohledu na palác Ca´Dario obrostlý vistárií lze jen sotva uvěřit příběhům o neblahých osudech – vraždě, bankrotu a sebevraždě, které stihly jeho majitele. Posledním z nich byl Raul Gardini, jeden z nejznámějších průmyslníků v Itálii, který se v roce 1992 zastřelil.

Kostel Santa Maria della Salute Kostel Santa Maria della Salute, monumentální barokní kostel, který podepírá přes milión dřevěných pilotů, je charakteristickou dominantou Benátek. Velkolepý barokní kostel Santa Maria della Salute u ústí Velkého kanálu můžeme zařadit k nejimpozantnějším architektonickým památkám v Benátkách. Henry James ho přirovnal k „jakési společensky významné dámě na prahu svého salonu“. Tato vysoká budova s obrovskou bílou kopulí stojí v Benátkách více než 350 let. Kostel byl založen na paměť konce morové epidemie v roce 1630, která přinesla na 40.000 obětí, a proto se také jmenuje Salute (zdraví a spása). Kostel nechal postavit benátský senát na počest Panny Marie, když skončil mor, považovali to za zásah z nebes.
Požadavek senátu na architekta byl, aby stavba vypadala krásně, dělala dobrý dojem a přitom nestála moc peněz. Vítězem výběrového řízení na architekta stavby se stal Longhena a jeho návrh dostal název Salute, což se dá přeložit jako zdraví i spása. Malá mramorová stavbička přímo pod zvonicí je vyzdobena bronzovými sochami.
Do hlavního portálu se návštěvníci dostanou pouze 21. listopadu v rámci svátku Festa della Salute, který je připomínkou ukončení morové epidemie v roce 1630. Každoročně v listopadu věřící zapalují svíce a přicházejí do kostela po pontonovém mostě klenoucím se přes ústí Velkého kanálu, aby si připomněli konec černé smrti. Během roku je však přístupný malý boční vchod, který zájemce zavede po krásné mramorové dlažbě pod mohutnou kopuli.

Dogana di Mare Východní výběžek Dorsodura skýtá panoramatický výhled na Rivu degli Schiavoni, ostrov San Giorgio Maggiore a východní část ostrova Giudeccy. Dogana di Mare, neboli námořní celnice byla původně postavena v 15. století za účelem kontroly nákladů lodí připlouvajících do Benátek. Dnešní podoba budovy pochází z pozdního 17. století a nahradila věž, která kdysi střežila vstup do Canalu Grande. Na nárožní věži celnice podpírají dva Titáni zlatou kouli s postavou Štěstěny na vrcholku.

ČTVRT CANNAREGIO

Nejsevernější čtvrť města, Cannaregio, se táhne ve velkém oblouku od železničního nádraží z 20. století na západě k jedné z nejstarších čtvrtí Benátek na východě. Zatímco severní nábřeží jsou obrácena k ostrovům v laguně, jižní hranici Cannaregia tvoří horní ohyb Velkého kanálu. Jméno Cannaregio pochází buď z italského canne, což znamená rákosí, které tu po staletí rostlo, nebo z Canal Regio – Královský kanál – původního návrhu dnešního Canale di Cannaregio. Tato vodní cesta zajišťovala před vybudováním železniční tratě jediný přístup do města. V Cannaregiu žije více než třetina obyvatel Benátek. Čtvrť téměř nedotčenou moderní dobou křížem krážem protínají široké kanály a uličky. Najdete tu typické obchůdky, obyčejné bary a řemeslnické dílny. Jedna z nejkrásnějších a nejvzdálenějších oblastí se rozkládá kolem kostela Madonna dell´Orto a Campo dei Mori. Turistický ruch se soustředí zejména na dvou hlavních tepnách, Lista di Spagma a široké Strada Nova. Obě leží na trase z nádraží k Rialtu, blízko které se rozprostírá nejstarší gheto na světě. Ačkoliv benátští Židé ho už dávno, z historického hlediska je to nejzajímavější místo v Cannaregiu. Renesanční kostel Santa Maria dei Miracoli byl vytvořen jako schránka pro obraz Panna Maria s dítětem z roku 1408, který měl údajně zázračnou moc. Dílo Nicola di Pietra je dodnes nad oltářem. Benátčané si tento kostel velmi oblíbili a často se tady konají svatební obřady.

ULICEMI CANNAREGIO

Kupodivu jen malá hrstka turistů najde cestu do moderní dobou nepoznamenané části severního Cannaregia. Tady návštěvník pozná chudší a klidnější stranu Benátek, kde nad kanály visí schnoucí prádlo a ulice lemují domy, z nichž opadává omítka. Krámky a obchody na širokých nábřežích nabízí základní potraviny a bary jsou plné místních obyvatel. Skvostem této čtvrti je půvabný kostel Madonna dell´Oro, Tintorettův farní kostel.

Madonna dell´Orto O tomto kouzelném gotickém kostele se často mluví jako o anglickém, protože na obnově po záplavách v roce 1966 se podílely britské fondy. Původní kostel, založený v polovině 14. století, byl zasvěcen sv. Kryštofovi, patronu poutníků, aby ochránil lodníky, kteří převáželi cestující na ostrovy v severní části laguny. Poté co byla v nedaleké zahradě nalezena socha Panny Marie, byl kostel na počátku 15. století znovu vysvěcen. Interiér je téměř celý obložený cihlou, je světlý a jednoduše zařízený. Největší poklad představují díla Tintoretta, který byl farníkem kostela.

Campo dei Mori Podle oblíbené pověsti byli „Mori“ tři bratři Mastelliovi, obchodníci s hedvábím, kteří přišli z Morey – Peloponésu. V roce 1112 se usadili v Benátkách a vybudovali Palazzo Mastelli, který lze poznat podle basreliéfu velblouda,a který byl kdysi obrácen zadní fasádou na náměstí. Kamenné sochy bratrů jsou vidět zapuštěné ve zdi na východní straně náměstí. Nárožní socha s prozatímním zrezivělým nosem představuje „signora Antonia Riobu“, který byl, podobně jako římský Pasquino, terčem posměchu a satiry. Čtvrtý orientální kupec shlíží na Rio della Sensa z průčelí

Fondamenta della Sensa Když se ve středověku vysušily bažiny v Cannaregiu, byly vytvořeny tři dlouhé rovnoběžné kanály. Prostřední z nich se jmenuje Rio della Sensa. Nábřeží protíná tichou část Cannaregia, kde každodenní život ještě nepoznamenal turistický ruch. Ale i v tomto chudším okolí lze nalézt krásné avšak zanedbané paláce, které kdysi vlastnili zámožní Benátčané

Fondamente Nuove Nová nábřeží jsou ve skutečnosti 400 let stará, z 80. let 16. století. Tento řetěz dlouhý 1 km lemuje severní část laguny. Dříve to byla žádaná oblast s čistým vzduchem a domy měly zahrady svažující se do laguny. V současné době nejsou nábřeží z estetického hlediska příliš zajímavá, ale skýtají krásný výhled na severní část laguny a za jasných dnů i na Dolomity. V dnes již zbořeném domě v Calle Larga dei Botteri č. 5182 – 83 žil od roku 1531 až do své smrti v roce 1576 Tizian. Místo je označeno pamětní deskou.

Oratorio dei Crociferi Oratorio dal postavit ve 13 století řád křížovníků jako nemocnici pro navrátivší se křižáky. V 15. století byl přeměněn na charitativní instituci pro staré lidi. V letech 1583 – 1591 vyzdobil kapli Palma il Giovane. Vytvořil zářivý cyklus maleb, zachycující rozhodující události v historii řádu. Záplavy v roce 1966 obrazy značně poškodily, ale ty byly pečlivě zrestaurovány a od roku 1984 jsou opět zpřístupněny.

Santa Maria dei Miracoli Kostel Santa Maria dei Miracoli, architektonický klenot rané renesance, si velmi oblíbili Benátčané a často se zde konají svatební obřady. Malá stavbička se schovává v bludišti uliček a kanálů, ale rozhodně se vyplatí ji vyhledat. Průčelí zdobí různé odstíny mramoru, krásné basreliéfy plastiky.
Interiér kostela zakončený valenou klenbou s padesáti portréty světců a proroků krášlí růžový, bílý a šedý mramor. Na balustrádě mezi hlavní lodí a kněžištěm jsou postavy Sv. Františka, archanděla Gabriela, Panny Marie a Sv. Kláry od Tullia Lombarda. Chórový ochoz využívaly jeptišky přicházející sem z vedlejšího kláštera.

San Giovanni Grisostomo Pěkný, terakotově zbarvený kostelík stojí v hlučné části blízko Rialta a byl posledním dílem Maura Coducciho z let 1479 – 1504. Tmavý interiér s půdorysem řeckého kříže působí intimním dojmem. Nad prvním oltářem vlevo visí Sv. Jeroným se Sv. Kryštofem a Augustýnem (1513) od Giovanniho Belliniho. Tento obraz 80 letého umělce, byl nejspíš jeho posledním.Nad hlavním oltářem visí Svatý Jan Zlatoústý a šest světců (1509 – 1511) od Sebastiana del Piomba. Tento obraz také, jakož i ostatní, nese známky Giorgioneho vlivu.

Ca’d’Oro Ca’d’Oro tzv. Zlatý dům, jeden z nejkrásnějších paláců Benátek. Postavili v letech 1421 - 1440. Dnes je v něm galerie s obrazy od Tiziana, Tintorettta, van Dycka. V roce 1420 dal bohatý šlechtic Marino Contarini postavit palác, o němž byl přesvědčen, že bude nejhonosnějším ve městě. Výzdobu svěřil do rukou skupině benátských a lombardských řemeslníků. Průčelí nechal zkrášlit ultramarínem, plátkovým zlatem a rumělkovou červení. V paláci je umístěna Galleria Franchetti
V průběhu 16. století dům upravila řada dalších majitelů a začátkem 18. století byl už napůl zpustlý. V roce 1846 ho zakoupil ruský princ Trubeckoj pro slavnou balerínu Taglioniovou. Pod jejím dohledem se uskutečnila barbarská restaurace paláce. Otevřené schodiště bylo strženo, ohlubeň studny od Bartolomea Bona (1427 – 1428) prodána a velká část kamenné dekorace odstraněna. Nakonec palác zachránil baron Franchetti, který ho uvedl do původní krásy a v roce 1915 odkázal státu. Další restaurace započala v 70. letech 20. století a již je ukončena.
V prvním patře se nachází skvosty od Andrey Mantegny (Sv. Šebestián – 1506), bronzové reliéfy od padovského sochaře Il Riccia (1470 – 1532), mramorový Dvojportrét od Tullia Lombarda (kolem roku 1530). Dále jsou zde k vidění pěkné renesanční plastiky a malby Zvěstování a Smrt Panny Marie (obě okolo roku 1504) od Vittora Carpacia a jeho pomocníků a Bičování Krista od Luky Signorelliho (okolo roku 1480)
Ve druhém patře visí obrazy benátských mistrů včetně Venuše od Tiziana, dvou pohledů na Benátky od Guardiho a fragmentů fresek Tiziana. Dále je možné obdivovat tapiserie a keramiku.

Ghetto

V roce 1516 Rada deseti nařídila, že všichni Židé v Benátkách budou vystěhováni na ostrůvek v Cannaregiu. Čtvrť protínaly široké kanály a dvě zdejší stavidla obsluhovala křesťanská stráž. Tato oblast byla pojmenována podle někdejší slévárny – benátsky geto. Později se tak začaly nazývat židovské enklávy na celém světě. Ve dne mohli Židé vycházet ven, ale museli stále nosit označení a čapky. Jediné činnosti, které se mohli věnovat, byl obchod s textilem, půjčování peněz a lékařství. Rozpínající se ghetto obývalo čím dál tím více Židů. Stavěly se tzv. benátské mrakodrapy a území se rozšiřovalo až do Ghetta Vecchia (1541) a sousedního Ghetta Novissima (1633). V polovině 17 století počet Židů přesáhl pět tisíc. V roce 1797 Napoleon strhl stavidla, ale pod rakouskou nadvládou žili Židé opět odloučeně. Teprve v roce 1797 jim byla zaručena svoboda. Z pěti set Židů dnes bydlí v ghettu jen 33 rodin, území si však zachovalo etnický ráz. Lze zde narazit na obchody s košer potravinami, židovské pekařství, knihovnu a dvě synagogy.

Bazilika San Giorgio Maggiore První kostel byl na ostrově postaven v roce 790, a v roce 982 byl ostrov předán řádu benediktinů z Doge Tribuno Memmo. Benediktini založili klášter, ale v roce 1223 byly všechny budovy na ostrově zničeny zemětřesením.
Kostel a klášter byly po zemětřesení přestavěny. Kostel, který měl loď s postranními kaplemi, nebyl ve stejném místě jako dnešní kostel, ale kousek dál na malém náměstí. Palladio přijel do Benátek v roce 1560, kdy byl refektář kláštera přestavěn. Zasloužil se o velké vylepšení, a v roce 1565 byl požádán, aby připravil plány a prostor pro nový kostel.
Plány a model byly dokončeny a schváleny v roce 1566 a ve stejném roce byl položen za přítomnosti papeže základní kámen. Práce nebyly dokončeny před smrtí Palladio v roce 1580, ale základní stavba kostela byla dokončena v 1575, s výjimkou chóru za oltářem a fasády. Výzdoba interiéru byla dokončena později.
Fasáda, zpočátku vedena Simone Sorellem, byla zahájena až v roce 1599 a dokončena v roce 1610. Zvonice, nejprve postavena v roce 1467, se zřítila v roce 1774, do neo-klasického stylu byla přestavěna v roce 1791. Na zvonici lze vystoupit po schodech, ale nyní je k dispozici také výtah. Z vrchu zvonice je panoramatický výhled na celé Benátky.

CANAL GRANDE

Canal Grande - Velký kanál, kterému obyvatelé Benátek říkají Canalazzo, sleduje koryto řeky. Již od prvních dnů republiky sloužil jako hlavní dopravní tepna Benátek a využívaly jej velké galéry nebo obchodní lodě plující k Rialtu. Je hlavní dopravní tepnou Benátek, proto ho lemují nejvýstavnější paláce. Paláce byly budovány po pět set let a patří k nejkrásnějším ukázkám architektury Benátek z dob republiky. Z historického hlediska představují jakýsi seznam benátské aristokracie a téměř každý palazzo nese jméno staré významné rodiny, žijící v Benátkách. Kanál je dlouhý 3,5 km, široký 30 - 70 metrů a hluboký 5 metrů. Začali ho budovat už ve 12. století a dnešní podobu získal v 18. století. Přes kanál se klenou tři mosty: Scalzi, Rialto a Accademia. Gondoly, které jsou nejstarším typem člunů v Benátkách, byly odjakživa určeny především k dopravě osob a stále patří k nejznámějším symbolům města na laguně. V 16. století brázdilo hladinu benátských kanálů na 10 000 těchto plavidel, dnes jich zbývá už jen kolem 500. Podle zákona z roku 1562 musely být všechny gondoly natřeny na černo, aby je bohaté rodiny zbytečně nepřetěžovaly okázalou výzdobou. Všechny gondoly mají stejné rozměry: délku 10,5 metru a šířku 1,4 metru, pravá strana je však z důvodu rovnováhy vždy o 24 cm kratší než levá. Na stavbu 700 kg těžké gondoly se používá devíti různých druhů dřeva.
Za zastávkou San Marco Vallaressa se rozkládají Giardinetti Reali, královské zahrady. Nechal je vytvořit Napoleon, aby měl lepší výhled z Procuratie Nuove.
U zastávky San Marco Vallaressa stojí Harry´s Bar, který si oblíbili kromě Hemingwaye i další spisovatelé. Byl to první podnik této sítě na světě.
Na protější straně, za zastávkou Santa Maria dei Giglio, stojí Palazzo Gritti Pisani, ve kterém v roce 1851 bydlel Ruskin. Dnes je známější jako luxusní 5* hotel Gritti Palace.
Palazzo Vernier dei Leoni z roku 1749 si vybrala Peggy Guggenheimová pro svou sbírku moderního umění v Benátkách v roce 1951.
Proti stojí Ca´Grande, obrovský renesanční palác, který navrhl v roce 1545 Sansovino pro Giacoma Cornara, synovce kyperské královny. Tato rodina patřila k nejmovitějším v Benátkách a při výzdobě paláce nešetřila penězi. Nyní je palác sídlem prefektury.
Hned za ním na pravé straně stojí Palazzo Contarini del Zaffo, velkolepý renesanční palác z konce 1. desetiletí 15. století. Byl vybudován pro jednu z větví všudypřítomné rodiny Contariniů.
Hned za mostem na levé straně stojí Palazzo Franchetti Cavalli, který patřil arcivévodovi Fridrichu Rakouskému, který zde zemřel v roce 1836. Palác je krásným příkladem pozdně gotického stavitelství.
Vedle, na stejné straně a za odbočkou kanálu, stojí Palazzo Barbero, který tvoří dvě budovy. Jednu koupila v roce 1885 rodina Curtisů. Malovali zde Monet a Whistler a Henry James tu napsal Listiny Aspernovy.
Před mostem stojí Accademia, jejíž galerie se nacházejí v bývalém kostele, klášteře a Scuole della Caritá. Vlastní nejvýznamnější sbírku benátských maleb na světě. Vedle stojí Palazzo Grassi ze 30. let 18. století. Palác koupil v roce 1984 koncern Fiat a interiér upravil pro umělecké výstavy.
Na konci La Volta, ohybu kanálu, před další odbočkou kanálu na pravé straně, stojí Palazzo Balbi, sídlo krajské správy. Byl vybudován pro Nicola Balbiho, který prý zemřel na nachlazení při prohlídce stavby. V roce 1807 odtud sledoval Napoleon závod, uspořádaný na jeho počest. Od roku 1973 v paláci sídlí Ústřední správa Benátska.
Hned za odbočkou kanálu, na stejné straně, stojí Ca´Foscari z roku 1437. Byl vybudovaný pro dóžete Francesca Foscariho. Dnes je součástí Benátské univerzity.
Hned vedle stojí Palazzo Giustinian, ve kterém bydlel v letech. 1858 – 1859 Wagner, když skládal druhé dějství Tristana a Isoldy. Kousek dál stojí Palazzo Mocenigo, tvořený v podstatě čtyřmi vzájemně propojenými paláci. Má na průčelí pamětní desku básníka G. G. Byrona, který zde pobýval v roce 1818. Dále stojí Palazzo Farsetti a Palazzo Loredan, v nichž se nachází městská rada. Byly postaveny na konci 12. století a spojeny v roce 1868.
O kousek dále stojí původní Casetta Dandolo, rodný dům dóžete Enrika Dandola (vládl v letech 1192 – 1205). Ze slavné rodiny Dandolů pocházela čtyři dóžata, 12 prokurátorů čtvrti San Marco, patriarcha Grada a srbská královna. První z dóžat, Enrico, byť starý a slepý, vedl křižáky při dobývání Konstantinopole v roce 1204. Za dalšího významného dóžete se považuje humanista a historik Andrea Dandolo (zemřel roku 1354).Kousek dále na levé straně stojí Palazzo Manin-Dolfin z let 1538 – 1540. Ludovico Manin, poslední benátský dóže, který zemřel roku 1797, si dal interiér úplně předělat. Dnes v budově sídlí Banco d´Italia. Na protější straně kanálu stojí obrovský barokní Ca´Corner della Regina, který nese jméno Kateřiny Cornerové, kyperské královny, která se zde narodila v roce 1454. Rodina Cornerů, starobylého benátského patricijského původu, se stala díky svým plantážím cukrové třtiny na Kypru tak bohatou a mocnou, že se v roce 1472 král ostrova Jakub II. oženil s 18letou Kateřinou Cornerovou. O osm měsíců později byl král otráven. Kateřina Cornerová království darovala Republice benátské a za to směla ve svém paláci na Velkém kanálu vést až do smrti v roce 1510 život přiměřený svému stavu. Tak Benátky získaly Kypr. Nedaleko stojí Ca´Foscarini, jedna z nejdůležitějších staveb benátské pozdní gotiky z 15. století, která patřila nejprve rodině Foscariů. Francesco Foscari, který nechal palác postavit, rozšířil Terra Ferma (pevninu) Benátské republiky na západě, nicméně zanedbal politiku na východě a následkem toho musel roku 1454 podepsat tureckému sultánovi prohlášení o vzdání se nadvlády nad východním Středomořím. V roce své smrti (1457) byl Francesco Foscari svržen opoziční rodinou Loredanů a jeho syn Jacopo byl poslán do vyhnanství. V roce 1520 se palác stal sídlem vévody z Mantovy. V roce 1574 sloužil tento palác po sedm dní jako obydlí francouzskému králi Jindřichu III.
Před odbočkou kanálu doleva je na levé straně Palác Vendramin-Calergi - jeden z historicky nejvýznamnějších paláců. Raně renesanční stavbu z roku 1509 upravili v 17. století a do dějin vstoupila roku 1883, kdy tu zemřel Richard Wagner.
Na protější straně kanálu stojí Palazzo Giovanelli, zrestaurovaný gotický palác, který získala rodina Giovanelliů v roce 1755. Tuto šlechtickou rodinu, přestože nepocházela z Benátek, přijali do Velké rady v roce 1668 za poplatek 100 000 dukátů.
Na levé straně kanálu stojí Kostel San Marcuola. V interiéru jsou malby od Tiziana a Tintoretta.
Za kostelem San Geremia stojí Palazzo Labia. Labiové byli zámožná kupecká rodina z Katalánska, která si aristokratické postavení v Benátkách koupila v roce 1646. Ke konci století dali vybudovat důstojný palác na břehu širokého Canal di Cannaregio blízko ústí do Velkého kanálu. V letech 1745 – 1750 vyzdobil taneční sál freskami G. Tiepolo. Znázorňují výjevy ze života Kleopatry, ovšem z prostředí Benátek. Královna má na sobě roucho šlechtičny ze 16. století. Jak se měnili majitelé, palác postupně ztrácel na vznešenosti a sloužil jednou jako náboženská nadace, jindy jako škola či noclehárna.
Na protější straně kanálu stojí Palazzo Gritti ze 16. století. Grittiové byli zámožná rodina, z níž vzešel jeden z nejinteligentnějších dóžat, Andrea Gritti (vládl v letech 1523 – 1538). Na levé straně od mostu stojí kostel Santa Maria di Nazareth, dodnes známý jako Scalzi, po svých zakladatelích, bosých karmelitánech, kteří přišli do Benátek v 70. letech 17. století a dali si vystavět kostel na nábřeží Velkého kanálu. Rozlehlý barokní interiér, který navrhl Baldassare Longhena, je pokladnicí barevného mramoru, pozlacených dřevěných předmětů a plastik. Významné jsou malby od Tiepoly: Oslava sv. Terezie a Kristova modlitba v zahradě Getsemanské.

MOSTY

Mosty tvoří součást života v Benátkách, nelze se bez nich obejít a pro turisty představují nejen orientační body, ale také místa, kde se často a rádi fotí.
Nejznámějšími mosty jsou Ponte di Rialto, který byl v minulosti jedním z nejdůležitějších obchodních center Evropy (a i dnes se zde ještě živě uzavírají obchody), a most Vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojující Dóžecí palác s někdejším vězením, známým jako olověné komory, ve kterých se ocitl i Giacomo Casanova.

Most Academia - Ponte dell´Accademia

Dřevěný most z roku 1854 – důležitá spojnice centrální části Benátek s jižní částí města. Ideální místo pro pozorování a focení života na Kanálu. Dřevěný most dell´Accademia v roce 1932 dočasně nahradil most železný. Pro velký zájem veřejnosti byl zachován.

Most Rialto Romantika oděná do kamene, most, který určitě patří k nejfotografovanějším na světě. Rialtský most (Ponte di Rialto) společně s rybím trhem (Pesheria) předznamenává vstup do starobylého srdce Benátek, do Rialta.
Je to historický most, jehož dějiny jdou do roku 1181, kdy tu postavili první pontonový most. Ten ve 13. století nahradili dřevěným. Ponte di Rialto je kamenný most, který v 16. století vybudoval Antonio da Ponte. Antonio da Ponte zvítězil ve veřejné soutěži a získal zakázku pro vybudování mostu na místě, kde již dříve stály dva mosty (kamenný a poté dřevěný). Dokončení se Ponte Rialto dočkal v roce 1591 a až do roku 1854, kdy spatřil světlo světa Ponte dell’Accademia, se jako jediný klenul přes Velký kanál. Jméno mostu se odvozuje od Rivus Altus, Vysoký břeh, což bylo první označení pro nejstarší osídlení na ostrovech.
Most Rialto bývá považován za nejkrásnější most, který vede přes Velký kanál. Vyplatí se udělat si k němu procházku ve večerních hodinách, neboť právě v noci (nejen díky úchvatnému osvětlení) má neopakovatelnou atmosféru.
Jeho centrální průchod lemují dvě řady obchodů, vnější stranu doplňují průchody s balustrádou. Mostní oblouk Ponte di Rialto má rozpětí 48 metrů a šířku 22 metrů, spojuje městské části San Marco a San Polo a je podpírán 12.000 pylony které jsou zaraženy do dna a podpírají kamenný most dodnes. Výška mostu 7,5 metru umožňovala galérám proplout pod mostem. Je vytvořen z istrijského vápence a pochází z roku 1588. Dříve byl tento most skutečným obchodním centrem, dnes zde naleznete zejména stánky se suvenýry, které sem přilákají mnoho turistů.
Před mostem se rozkládá Campo San Bartolomeo a na něm stojí socha Goldoniho. Sotva který divadelní básník dokázal tak jako Carlo Goldoni přimět diváky, aby se srdečně smáli vlastním slabostem. Narodil se v roce 1707 v Benátkách, studoval práva a teprve ve 40 letech se upsal divadlu. Do detailu ukazoval pestrý život svých spoluobčanů. A tak to působí až dodnes jako jemná ironie, že tiše se smějící bronzový Goldoni stojí uprostřed Campo San Bartolomeo, na jednom z nejrušnějších náměstí Benátek.
Jen málo návštěvníků odjíždí z Benátek, aniž by se prošli po tomto slavném mostě.

Most Ponte degli Scalzi (u nádraží) – důležitý je jako spojnice do rušné střední části města. Most je 40 metrů dlouhý a 7 metrů vysoký, skýtá se z něj krásná podívaná na lagunu a město.

Most Ústavy byl otevřen ve čtvrtek 11. září 2008 ve 23:44 hodin. Jeho autorem je světoznámý španělský architekt Santiago Calatrava.

Ponte della Paglia Most Ponte della Paglia byl postaven z istrijského bílého kamene. Původní most byl postaven v roce 1360, současnou podobu dostal v roce 1847. Na jednom ze sloupů je reliéf Madonna de Gondoliéri ze 16. století.
Název pocházel pravděpodobně z lodí vyráběných ze slámy (paglia), jež zde kdysi kotvily

Ponte dei Pugni Ponte dei Pugni se v minulosti stal svědkem pěstních soubojů znepřátelených skupin. V roce 1705 byly pro přílišnou surovost zakázány. Také se tento most pozná podle páru šlépějí otisknutých v bílém kameni, které označovaly výchozí pozice pro souboje. Mosty dříve neměly zábradlí a soupeřící padali rovnou do vody.

Most vzdechů – Ponte dei Sospiri Most vzdechů, italsky Ponte dei Sospiri se nachází v Benátkách. Zajímavý je most tím, že je celý postaven z bílého vápence a jeho okna mají v sobě zabudované kamenné mříže. Klene se nad kanálem Rio di Palazzo a spojuje starou věznici s výslechovou místností v Dóžecím paláci. Navrhl jej Antoni Contino a postaven byl v roce 1602. Pohled z Mostu vzdechů bylo to poslední co viděli odsouzení, kteří nastupovali do vězení. Jméno dal mostu v 19. století Lord Byron, který při jeho výběru vycházel z tvrzení, že si zde vězni povzdechli nad svým posledním pohledem na krásné Benátky, před odchodem do jejich podzemních cel. Ve skutečnosti byly ale doby inkvizice a hromadných poprav pryč a vězení pod střechou paláce bylo bsazeno převážně občasnými zločinci. Kromě toho je pohled z mostu velmi zastíněný kamennými mřížemi na oknech a je jen stěží vidět skrz ně. U Mostu vzdechů se s oblibou zastavují zamilovaní. Místní legenda totiž říká, že se milenci dočkají věčné lásky a štěstí, pokud se políbí právě pod tímto mostem na gondole při západu slunce.
Most vzdechů prošel v letech 2008 až 2011 významnou rekonstrukcí, při které byl zakryt reklamními billboardy. Dnes ho můžete opět obdivovat v celé kráse. A je opravdu na co se dívat!

OSTROVY V LAGUNĚ

Laguna, opředená tajemstvím a pověrami, byla kdysi rájem rybářů a lovců. V 5. a 6. století ale zahnali nájezdníci obyvatele veneta do bezpečí laguny. Tady se přizpůsobili bažinatému prostředí, které zaštítily před otevřeným mořem úzké písčiny (lidi) z nánosů, jež sem naplavily řeky v deltě Pádu. Ve 13. století byly vybudovány první murazzi – hráze z hranatého kamene, které chránili lidi před erozí. Pokusy s přílivovými přehradami pokračují i nadále, protože město stále ohrožují záplavy.
Vzkvétající komunity, jež zde kdysi žily a obchodovaly, jsou dávno v nenávratnu. Mnoho ostrovů, kde kdysi stávaly kláštery, nemocnice nebo továrny na výrobu střelného prachu, je dnes opuštěných, ale na řadě z nich se život opět obnovuje – na jednom je například mezinárodní univerzita, na jiném zase exkluzivní výletní místo.

K neprávem opomíjeným místům v Benátkách patří okolní malebné ostrůvky. Například Murano se svou tradiční výrobou skla, dále Burano se světově proslulou výrobou krajek nebo nejkrásnější ostrov laguny Torcello s četnými katedrálami a paláci.

Ostrov Murano Murano je nejslavnější ostrov, který se nachází nejblíže Benátek v laguně. Stejně jako Benátky i Murano tvoří skupin ostrůvků, vzájemně propojených mosty. Ostrov Murano byl osídlen v době římské, ale prosperovat začal v roce 1291. V tomto roce se sem kvůli vysokému nebezpečí požárů a nepříjemnému kouři museli z města přestěhovat skláři s pecemi. Od té doby je Murano centrem sklářského průmyslu.
V 15. a 16. století bylo Murano předním sklářským střediskem v Evropě a dodnes sem většinu turistů láká výhradně sklo. Muránští skláři se těšili nebývalým privilegiím, ale ty, kteří chtěli začít působit jinde, čekal přísný trest – někdy i smrt.
Museo Vetrario (Muzeum skla) v Palazzu Giustinian opatruje přenádhernou sbírku starého skla. Nejcennějším exponátem je modrá Barovierova svatební číše z konce 15. století, kterou emailem vyzdobil Angelo Barovier. Architektonickým skvostem ostrova je Basilica dei Santi Maria e Donato s úchvatnou apsidou se sloupořadím. Navzdory nepříliš zdařilé restauraci v 19. století se kostel, datující se do 12. století, dochoval v takřka původní kráse.
Je velmi navštěvovaný a přitom se o něm říká, že je nejméně pěkný.. Dnes sem mnoho turistů míří za návštěvou sklárny, kupují suvenýry ze skla v místních obchůdcích a obdivují zdejší sklářské muzeum. Za návštěvu na ostrově stojí i několik pěkných kostelů.
Po cestě na Murano bývá oblíbená zastávka na ostrově San Michele, kde se nachází benátský hřbitov.

Bazilika Santa Maria e Donato Bazilika Santi Maria e Donato je nejdůležitější pamětihodností na ostrově Murano.
Jedná se o benátsko-byzantskou baziliku ze 7. století. Stavba prošla ve 12. století výraznou přestavbou.
Obdivovat můžete její mozaikovou podlahu se zajímavými abstraktními vzory i s motivy nejrůznějších zvířat a ptáků. Všimnout si zde můžete například vyobrazeného orla, který unáší jelena, či dva kohouti odnášející lišku.
Bazilika byla původně zasvěcena Panně Marii, ale při přestavbě ve 12. století sem byly převezeny ostatky svatého Donata a došlo k zasvěcení kostela i tomuto světci.
Zajímavostí, kterou v bazilice nepřehlédnete, jsou čtyři velké kosti za oltářem. Dle legendy se jedná o kosti draka, který byl usmrcen posvěceným roštem svatého Donata.
V bazilice můžete obdivovat i historické mozaiky a významné fresky. Hlavní oltář je ozdoben sousoším, které znázorňuje Pannu Marii, jak z Benátek vyhání mor. Nejkrásnější obrazy se nacházejí v sakristii nalevo od oltáře. Jedná se o Tizianův raný oltářní obraz Trůnící sv. Marek se sv. Kosmou, sv. Damiánem, sv. Rochem a sv. Šebestiánem a jeho dramatické nástropní malby Ábel a Kain, Obětování Abrahama a Izáka a David a Goliáš. Svatba v Káni Galilejské na zdi naproti vchodu je slavným dílem Jacopa Tintoretta. Při opouštění tohoto půvabného kostela stojí zato se venku zaměřit na obrovské voluty (zakroucené závity), kterým se říká velké uši.

Ostrov Burano Nejpestřejší ostrov v laguně už zdálky poznáte podle vysoké, šikmé kostelní věže. Ostrov Burano se nachází v benátské laguně a je známý barevnými domy a nádhernými krajkami. Krajky se zde vyrábějí již od 15. století. Počet žen, které ručně tyto skvosty vyrábějí, však prudce klesá. Většina krajek, které jsou k zakoupení v místních obchůdcích, jsou dovozové. Pokud chcete spatřit tradiční buranské staré krajky, zamiřte do místního muzea krajek Museo del Merletto.
Říká se, že ostrov Burano je díky svým pestrobarevným domům mnohem krásnější než Murano. Traduje se, že domy byly pomalovány výraznými barvami proto, aby muži poznali své domovy, i když byli na lodi daleko na moři.
Pokud vás zajímá atmosféra skutečné rybářské komunity, rozhodně se na Burano vydejte, spatříte přivázané lodě u travnatých břehů a sítě sušící se uprostřed ulice. Atmosféru dokresluje i místní skvělý rybí trh. Milovníky klidu a odpočinku nadchne procházka po místním klidném nábřeží. Výlet na Burano je skvělé spojit s výletem na ostrov Torcello, který je od Burana vzdálen přibližně pět minut plavby a o kterém se říká, že je nejkrásnějším místem v Benátkách.
Na rozdíl od pustého Torcella je hustě obydlen a zdejší kanály lemují domy jasných barev, jako třeba Casa Bepi. Hlavní tepna Via Baldassare Galuppi nese jméno skladatele a rodáka z Budana. Ráz ulic určují kromě stánků s krajkovým stolním a ložním prádlem také tratorie podávající čerstvé ryby. Obyvatelé Burana jsou rybáři a krajkáři. Muže opravující loďky nebo sítě tu zahlédnete dodnes. Ale krajkářské řemeslo už téměř zaniklo. V 16. století nastala po místní krajce největší poptávka v celé Evropě. Byla tak jemná, že se jí začalo říkat punto in aria (očka ve vzduchu). Po krizi v 18. století se tento průmysl vzchopil a v roce 1872 byla založena krajkářská škola Scuola dei Merletti.

San Francesco del Deserto Tato malá oáza zeleně, v níž žije devět mnichů, leží přímo na jih od Burana. Nejezdí sem vaporetto, a tak je potřeba se domluvit s veslařem na buránském pobřeží, který převeze návštěvníka přes mělčinu a počká na něho. Jeden z mnichů, který umí několik jazyků provede návštěvníka starým kostelem a kouzelnými zahradami, v nichž roste strom, který údajně vyrašil z hole Sv. Františka z Assisi.

Torcello Na ostrově Torcello, osídleném mezi 5. a 6. století, stojí nejstarší stavba v laguně - katedrála Santa Maria dell’Assunta z roku 639. Ukrývá jedny z nejkrásnějších mozaik. Další vzpomínkou na bývalou slávu Torcella je čistě byzantský kostel Santa Fosca. Dříve než jej zastínily Benátky, žilo na ostrově 20 tisíc obyvatel. Poslední kanály na Torcellu - zanesené kanály a malárie jen uspíšily úpadek Torcella. Jeden z posledních kanálů vede od zastávky vaporetta k bazilice.

San Michele Jedná se o jakýsi hřbitovní ostrov porostlý cypřiši a obehnaný vysokou terakotovou zdí. Tento ostrov leží blízko nábřeží Fondamente Nuove. Benátčané byli tradičně pohřbíváni na hřbitovech u městských kostelů, ale v 19. století byl z důvodu hygieny a nedostatku místa pro tento účel vyhrazen ostrov San Michele a sousední ostrov. San Michele in Isola, první kostel v Benátkách obložený bílým istrijským kamenem, stojí hned u mola.
Samotný hřbitov zabírá většinu ostrova a krásné kamenné pomníky a kaple přispívají k jeho kouzlu. Jsou zde pohřbeni i Ezra Pound (1885 – 1972), Sergej Ďagilev (1872 – 1929), Igor Stravinskij (1882 – 1971).

Ostrov Giudecca V období republiky sloužil ostrov Giudecca spolu s tamními paláci a zahradami k zábavě a odpočinku. Dnes to tu spíše vypadá jako na předměstí – temné úzké uličky s obytnými domy, zarostlá náměstí a zchátralé paláce.
Ostrov se původně jmenoval Spinalunga (dlouhá páteř) kvůli tvaru. Název Giudecca pochází pravděpodobně ze slova giudicati, což znamená odsouzení. Tím byli míněni šlechtici, kteří sem byli vypovídáni v 9. století za nedodržování zákonů.
Architektonickým klenotem je Palladiův chrám Il Redentore, 1577 - 1592. Každoročně přicházel do kostela ze Zattere přes pontonový most dóže s doprovodem na svátek Vykupitele (Festa del Rendetore). V Palladiově kostele Le Zitelle dnes sídlí nejmodernější kongresové centrum v Benátkách.
Na západním konci ostrova se rýsuje neogotická zřícenina Mulino Stucky. Tento mlýn vybudoval švýcarský podnikatel Giovanni Stucky, nenáviděný zaměstnavatel, kterého v roce 1910 zavraždil jeden z jeho dělníků. Mlýn zastavil provoz v roce 1954 a v posledních letech byl schválen plán na přeměnu na hotel, byty a park.

San Lazzaro degli Armeni San Lazzaro degli Armeni blízko Lida je malý ostrov s klášterem a spoustou zeleně, který je typický cibulovou střechou zdejší zvonice. Budovy obklopují upravené zahrady a tmavé cypřišové háje. Od 18. století zde stojí arménský klášter.
Ve 12. století sloužil ostrov jako útulek a později zde postavili nemocnici pro malomocné. Jejich patron, Lazar, dal ostrovu jméno. V roce 1717 musel arménský mnich Manug di Pietro (známý jako Mechitar – Utěšitel) uprchnout z rodného Peloponésu, když ho napadli Turci. Benátští vládci mu nabídli ostrov San Lazzaro, kde nalezl azyl. Tady založil náboženský řád. Arméni na ostrově zřídili klášter, kostel, knihovnu, studovnu, zahrady a ovocné sady.

San Giorgio Maggiore Ostrůvek San Giorgio Maggiore vypadá při pohledu z Piazzetty jako jevištní kulisy nořící se z vody. Kostel s klášterem, ztvárněný v letech 1559 - 1580, náleží k nejvelkolepějším dílům Andrey Palladia. Chrámové průčelí a dokonalá harmonická vyváženost a chladná krása prostorného interiéru jsou typicky palladiovské. Na stěnách kněžiště spatříte dvě pěkné malby od Tintoretta - Poslední večeři a Sbírání many (okolo roku 1594). V kapli mrtvých si nenechte ujít jeho poslední obraz Kladení do hrobu (1592 – 1594), který dokončil jeho syn Domenico. Z vrcholku kampanily 60 metrů vysoké, kam návštěvníka vyveze výtah, se otevře nádherná panoramatická scenérie města a laguny.
Před mnoha staletími, kdy klášter patřil benediktinům, se ostrovu říkalo „Ostrov cypřišů“. Klášter byl obnoven ve 13. století po zemětřesení a později se proměnil v centrum vzdělávání a rezidenci významných zahraničních návštěvníků. Po pádu republiky v roce 1797 byl klášter zrušen a vyloupen.
V roce 1829 se z ostrova stává přístav a o dvaadvacet let později Ústředí dělostřelectva. V té době už byl přebudován k nepoznání. Funkce komplexu jako kulturního střediska byla opět oživena v roce 1951, kdy klášter okolo Palladiových křížových chodeb, refektář a kapli koupil hrabě Vittorio Cini.

Lido Lido je 12 km dlouhá, úzká písčina, která tvoří přirozenou přírodní přehradu mezi Benátkami a otevřeným mořem. Je to obytné předměstí a zároveň přímořské letovisko Benátek. Spojení s pevninou zajišťuje tomuto ostrovu, jedinému v laguně se silniční sítí, trajekt přepravující automobily.
Z Benátek se lze dostat na Lido pravidelnou linkou vaporetta (č. 1, 51, 52, 61, 62, 82 do Santa Marie Elisabetty, č. 17 z Tronchetta do San Nicola). Nejrychlejším z nich – Motonave LN – trvá cesta o něco déle než 10 minut. V 19. století před vytvořením Lida byl ostrov oblíbeným útočištěm Shelleyho, Byrona a dalších literárních postav. Postupně se však otevíraly další pláže a koncem století se Lido stalo jedním z nejmódnějších přímořských letovisek v Evropě. Život na Lidu v dobách jeho největší slávy zachytil Thomas Mann v knize Smrt v Benátkách.
Lido si lze prohlédnout buď z autobusu, nebo při jízdě na kole. Půjčovna kol je přímo před zastávkou vaporetta Santa Maria Elisabetta.

Materiály, ze kterých jsme čerpali, byly především průvodce Itálie a Benátky (IKAR), ORBION, informace z NETu, které se nám podařilo vypátrat, útržkovitě z nabídek cestovních kanceláří, různé letáky a brožury získané na místě (většinou jsme museli překládat).

Odkaz na videa z Benátek

http://youtu.be/I567NsAzTxo

http://youtu.be/oiZ1J8Y603Q

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@