A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Itálie - Cestopisy

Benátské jarní prázdniny

Cesta přes Vídeň do Benátek a zpět. Ve Vídni pobyt víkendový a v Benátkách na zkrácený týden. Hlavní motto pobytu v Benátkách - žít tam ne tak úplně jako turisté, ale spíše jako místní obyvatelé.

Zdá se ti, milý čtenáři, název cestopisu málo původní? Ano, máš dobrý postřeh. Jenže co jiného lze dělat? Počet slov v jazyce je omezený a všechny možné originální názvy již dávno použil někdo jiný. Vedle Italských prázdnin Jana Wericha tu máme Italské listy Karla Čapka. Název Italský skicář zabral Zdeněk Kalista a pojmenování Italské črty okupuje Karel Hanf. Co pak zbývá soudobému grafomanovi? Mohu se jen opičit. Rozhodl jsem se parafrázovat právě Wericha, snad proto, že naše cesta vedla místy shodně s putováním Jana a Jany Werichovými. I my se dostali z Prahy přes Znojmo a Vídeň do Benátek a cestou zpět jsme též projeli úsek Verona, Brenner, Innsbruck, Kufstein.
A proč vlastně do Benátek? To bylo tak: Syn někde v televisi, asi na kanále Zoom, viděl v nějakém cestopisném dokumentárním filmu Benátky. I zalíbily se mu a vyjádřil přání podívat se tam. Nabídl jsem mu cestu do nedalekých Benátek na Jizerou, ale tuto náhradu on kategoricky odmítl. Tím vlastně vzniklo toto naše putování.
Cesta nám začala v sobotu na sv. Teofila na autobusovém nádraží. Dal bych sice přednost pohodlnějšímu vlaku, vždyť do naší bývalé metropole jezdí pěkné soupravy Siemens Viaggio Comfort s lokomotivami Siemens Taurus, ale dítě chtělo mít k dispozici vlastní monitor a zábavní portál, jež nabízí zrovna autobus. Nu což, aspoň jsem něco málo ušetřil. Zatímco zpáteční jízdné vlakem do Vídně bych pro celou rodinu pořídil za nějakých 90 evropských peněz, tak autobus nás stál jen asi 70 europeněz. V té ceně autobusu jsem, pravda, musel započítat i cenu za vídeňskou mhd, protože ten přerostlý gumokol končí v naprosto neužitečném místě na předměstí, zatímco vlaková jízdenka by platila do všech stanic na území města, tedy vlastně skoro kamkoliv.
V autobuse za námi seděla čtyřčlenná skupina brebentící italsky a většina z nich byli rodilí mluvčí. Získali jsme tím již na našem území rychlokurs správné italské výslovnosti. Skupina vystoupla ve Znojmě, takže všem je asi jasné, jaký byl jejich cíl. Zřejmě chtěli zakusit na vlastní kůži po konsumaci místního vína známé úsloví „Znojmo – vidím tě dvojmo“. My jsme nakonec po dalších nepříliš kvalitních silničkách dorazili celí rozlámaní ke stadionu ve Vídni. Přesedli jsme na U-bahn směřující k Pratersternu. Zde jsme navázali S-bahnem na nový vídeňský hauptbahnhof. Pár kroků od něj jsme měli předplacené ubytování v prostém, ale praktickém 2  hotelu & hostelu.
Po ubytování a krátkém odpočinku jsme vyrazili na procházku. Prohlídli jsme si sochu okřídleného lva, jediný-to pozůstatek obou bývalých Südbahnhofů. Zatímco ten starší vybombardovali spojenci, tak ten novější si před pár lety zbourali vídeňáci sami. Prý se jim ani trochu nelíbil, Nechápu proč? Mně se teda vskutku zamlouval. Z pietních důvodů jsme se došli podívat až na místo, kde ještě nedávno stála vstupní hala tohoto neobvyklého dvou-hlavového nádraží. Zbyly po něm jen zastávky povrchové dopravy a podzemní zastávka S-bahnu, které však aspoň přejmenovali, aby název Südbahnhof zmizel z povrchu zemského.
Tramvají jsme se přesunuli do Pratru, Jednak prozkoumat co z atrakcí je a co není takhle koncem zimy v provozu a také vytipovat atrakce vhodné po desetileté dítě. Po procházce jsme si zajeli do centra velkoměsta nasát trochu opravdové vídeňské atmosféry a trochu coca-coly v americkém Mc Donaldu. Nakonec jsme se vrátili U-bahnem do hotelu spinkat.
Čtvrtou neděli postní jsme se probudili v hlavním městě Jižní Říše. Mou ženu v noci cosi pokousalo na paži. Že by to byl vampýr? No, má žena se narodila pouhých 200 km od průsmyku Borgo, do jehož blízkosti situoval Bram Stoker hrad hraběte Drákuly, tak nevím?! Po obstojné snídani jsme se pomocí tramvaje a S-bahnu přisunuli blíže k centru města. Zde jsem si vybral bohoslužbu v chrámu sv. Petra začínající o hodině desáté. Dítě dalo přednost procházce k hotelu Sacher a pak svačince v podobě napodobeniny míchaných vajíček podávaných v Mc Donaldu v těsné blízkosti náměstí sv. Štěpána.
Před polednem jsme se vrátili do hotelu nejen kvůli menšímu občerstvení a odpočinku, nýbrž i proto abychom se povozili báječnou místní mhd. Odpoledne jsme opět zamířili do Pratru. Dítě si užívalo na atrakcích. I obyčejná elektrická autíčka jsou tam nějak lepší než u nás. A takovou stařičkou 65-ti letou horskou dráhu u nás najít nemůžete. Na kolejích trpasličí železnice, která mimo sezónu nejezdí, se zrovna konalo klání ručních drezín. Zábava to byla jak pro soutěžící, tak i pro nás diváky. V podvečer jsme se vrátili na nocleh, protože nás čekalo brzké ranní vstávání.
Jediný přímý denní vlak z Vídně do Benátek vyjíždí na svou skoro 8-mi hodinovou štreku ještě před 1/2 7-mou ráno, takže budík nás probudil v pondělí asi ¼ hodiny po 5-té. Horská trať přes Simmering určitě stojí za projetí a my jsme zde jeli poprvé v životě. Všude ve vyšších polohách nad Klagenfurtem a Villachem leželo ještě solidní množství přírodního sněhu. Za Udine, v provincii Veneto, ale bylo již ve vzduchu patrné začínající jaro. Naobědvali jsme se ve vlaku v Henry am Zug. Na nádraží sv. Lucie jsme dorazili o 2 hodině s poledne.
V automatu před nádražím jsme zakoupili 2 plnocenné 72 hodinové Venice Unica Pass-y na vaporetti a v sousedním kiosku ještě jeden zlevněný rovněž 72 hodinový Venice Unica Pass. Před nástupním pontonem linky 2 jsme všechny 3 „tramvajenky“ řádně označili a … nenastoupili. Do prvního přibyvšího plavidla linky 2 jsme se pro jeho přeplněnost nedostali. Že jsme radši nešli na 1-ku?! Do další 2-ky jsme se již dostali, přeci jen jsme stáli ve frontě skoro vepředu. Po Grand kanálu jsme se přeplavili k mostu Rialto a odtud pokračovali pěšky. Ať se to vezme zleva nebo zprava vždy cesta k našemu hotelu ležícímu v západním cípu čtvrti Castello vedla přes 3 můstky nad kanály, ale nebylo to tak hrozné. Přes spolehlivou německou cestovku jsme si předplatili ubytování v depandaci hotelu Santa Marina. Dostali jsme útulný 2-podlažní apartmánek s vlastním vstupem z ulice, v přízemí se vstupní obytnou halou a v patře s obytnou ložnicí a koupelnou.
Po odpočinku jsme si na náměstíčku před hotelem prozkoumali malou sámošku Coop. Potom jsme se vydali kolem chrámu svatých Jana a Pavla a kolem občanské nemocnice k přístavišti na Novém nábřeží. Hupsli jsme do vaporetta linky 4 a skoro půl druhé hodiny jsme se plavili touto okružní linkou kolem dokola Benátek zpátky na Nové nábřeží. Mezitím padl soumrak, a tak jsme se vrátili. V sámošce jsme cestou nakoupili něco potravin a nápojů a vklouzli jsme do našeho dočasného hnízdečka.
V úterý jsem vstal tak časně, abych stihnul první jitřní mši v katedrále sv. Marka. Ráno má své nezaměnitelné kouzlo. Uličky jsou skoro jako vymetené, tedy až na metaře zametající dlažbu. Na náměstí sv. Marka není živé duše a v kapli katedrály bývá jen necelá desítka domorodců, turista žádný. Kromě toho cestou do kaple a z kaple lze zcela zdarma zahlédnout vnitřní prostor katedrály. Představte si ten obrovský prostor, jak v něm není ani jeden turista.
Po snídani jsme se všichni vydali na náměstí sv. Marka. To už bylo však úplně jiné. Přestože poprchávalo, tak se všude vyrojili návštěvníci Benátek v množství větším než malém. Kromě toho na každém druhém nebo třetím rohu postávali buď příslušníci zásahových jednotek policie, nebo zásahových jednotek četnictva a zaznamenal jsem i zásahovou jednotku finanční stráže. Ani by mně nenapadlo, že také existuje. Dodnes nevím, zda šlo o pouhé cvičení nebo zda šlo o hrozbu teroristického útoku. Faktem ovšem je, že po několik dní byla uprostřed „bazénu“ sv. Marka zakotvena italská válečná loď, tak možná hlídali, aby jí nikdo neukradl.
Vrátili jsme čtvrtí sv. Marka směrem nazpátek a došli až do čtvrti Cannaregio, kde za kostelem sv. Apoštolů začíná Nová ulice. Zde jsme si pro porovnání prohlédli velkou sámošku Coop. Zrovna se blížil čas oběda a kromě toho pořád poprchávalo, tak jsme zde zapadli do Mc Donaldu a dali si rodinné menu. Po obědě jsme se přesunuli na přístaviště na Novém nábřeží a odjeli vaporettem linky 5 přes hřbitovní ostrov archanděla Michaela na sousední skupinu ostrovů jménem Murano. Ověřili jsme si, že zde opravdu nic zajímavého není. Všechno to sklo je z 99% poněkud kýčovité, ale nejspíš si to tak cestovní ruch žádá. Naskočili jsme do zrychlené linky č. 3 a vrátili se na hlavní benátské souostroví. Linka je tak moc zrychlená, že nestaví ani na Novém nábřeží a odvezla nás až k nádraží. To nám nevadilo. Měli jsme tak možnost svézt se po Grand kanálu pro změnu pomalou linkou č. 1. Z ní jsme vystoupili již na zastávce Rialto – tržiště ležící na okraji čtvrti sv, Pavla. Získali jsme tak konečně možnost přejít si Grand kanál pěšky po mostě Rialto. Odtud jsme si zaskočili domů se trochu občerstvit. V podvečer jsem se vydal na bohoslužbu do nedalekého chrámu sv. Jana a Pavla, což byla zároveň příležitost k jeho bezplatné prohlídce. Ostatní dali přednost zmrzlině v malém bistru na Novém nábřeží.
Později večer jsme se rozhodli uskutečnit noční projížďku po kanálech. Došli jsme na přístaviště sv. Zachariáše a linkou 5 jsme objeli půl Benátek na Nové nábřeží. Bohužel poprchávání se večer změnilo na vytrvalý déšť a z plavidla nabylo prakticky nic vidět. Těšili jsme se na noční osvětlení města a ostrouhali jsme.
Ve středu po snídani jsme přeběhli most Rialto opačným směrem a hodnou chvíli jsme si prohlíželi zeleninový a rybí trh, které fungují jen do oběda. Pak jsme se trochu motali čtvrtí sv. Pavla ke čtvrti sv. Kříže a skončili jsme na přístavišti u autobusového terminálu.
Zde jsme se nalodili do vaporetta směřujícího na známý benátský ostrov Lido. Pod vystoupení na Lidu jsme náhodně vběhli do prvního autobusu, který tam byl. Popojeli jsme odhadem 2 km jižním směrem a po cestě jsme si všimli u cesty restaurace – jídelny, kam zjevně místní domorodci chodívají na oběd. Po výstupu z autobusu jsme sedli na jiný opačným směrem a vystoupili právě u té vytipované restaurace. Byl zrovna nejvyšší čas na oběd. Vcelku náhodně jsme si vybrali každý jedno jídlo z denní nabídky, kterou nám vyjmenoval snědý číšník zjevně indického nebo pákistánského původu. Měli jsme špagety s tuňákem, špagety s krevetami a kalmary s tomatovou omáčkou a se směsí zeleniny jako přílohou. Vše bylo připravené z čerstvých surovin a velmi chutné. Mňam!
Po obědě jsme se vrátili dalším autobusem k přístavišti a pěšky jsme přešli ostrov napříč. Na druhá straně ostrova jsou písečné pláže. Dítě si tak dlouho hrálo na břehu a uskakovalo před vlnami, až jednou nestihlo uskočit včas a namočilo si botičky. Tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Akorát plula linka č. 6, která vede ze vzdálenějších ostrovů a jsou na ní používány podstatně větší plavidla než na jiných linkách. Tedy s výjimkou linky č. 17, což je přívoz pro auta z Tronchetta na Lido a zpět a ta je vedena plavidly vskutku obrovskými. Linka č. 6 jede z Lida až na nábřeží sv. Zachariáše úplně bez zastávky, což jsme vcelku ocenili.
Cestou od přístaviště k hotelu jsem si zjistil, kde přesně leží kostel Santa Maria Formosa. Šlo vlastně o náš farní chrám podle místa našeho dočasného pobytu. Je zajímavé, že v Benátkách je na mnoha domech napsáno nejen, do které čtvrti administrativně patří, ale navíc i pod kterou farnost spadají. Po odpočinku v našem obydlíčku jsme se přesunuli na autobusový terminál. Chtěl jsem vyzkoušet svezení na zánovní jednokolejnicové dráze vedoucí na velké parkoviště na Novém ostrově. Bohužel naše „tramvajenky“ tam neplatili, takže jsem rozhodl, že svezení oželíme. Dítěti to tak zkazilo náladu, že se mu dobrá nálada vrátila až se zmrzlinou z bistra na Novém nábřeží.
V podvečer jsem se vydal na bohoslužbu do toho našeho farního kostela. Zase to byla příležitost nejen k bezplatné prohlídce interiéru, ale i k tomu abych se cítil jako místní obyvatel i přesto, že italsky znám jen pár slov. Aspoň jsem se mohl částečně vcítit do pocitů nového budějovického biskupa, který v nějakém rozhovoru vzpomínal, jak emigroval do Itálie o prázdninách. Přestože ještě neuměl italsky, tak musel z existenčních důvodů okamžitě začít studovat univerzitu a prý se ke zkouškám následujícím po prvním semestru vše učil v podstatě nazpaměť.
Ve čtvrtek nám konečně vysvitlo sluníčko. Po snídani jsme doběhli na přístavište sv. Zachariáše a přeplavili se k chrámu sv. Jiřího Většího. Po prohlídce jsme přepluli na sousední ostrov Giudecca a vydali se zde na procházku po nábřeží kolem kostela Santi Radentore na přístaviště umožňující vrátit se přes široký kanál Giudecca do Dorsodura. I zde jsme se prošli po nábřeží a došli až k sámošce Konad. To je důkazem toho, že ne všechny sámošky v Benátkaách patří do sítě Coop. Konad je sice na mírně vyšší úrovni, ale Coop je zase výhodnější cenově a mezi domorodci je nesporně oblíbenější. Po procházce po nábřeží jsme se vrátili vaporettem na přístaviště sv. Zachariáše.
Pěšky jsme se vydali přes náměstí sv. Marka k mostu Akademie. Na náměstí jsme konečně uviděli to, před čím nás mnozí varovali, a to byla „povodeň“. Ve skutečnosti šlo jen o desítky metrů velké louže hluboké i přes půl metru. Louže vznikly prostě v důsledku deště a špatně odtékající, či skoro vůbec neodtékající dešťové kanalizace. Při velkých rozměrech hlavního benátského náměstí dokázalo i to mírné vyspádování k neotékajícím odtokovým poklopům vytvořit opravdu impozantní louže. Jenže jejich niveleta byla dobrý metr nad hladinou vody v kanálech, takže o „povodni“ se mluvit nedá. Věcně šlo o pouhou záplavu.
Od přístaviště u mostu Akademie jsme si projeli skoro celý Grand kanál najednou až k autobusovému terminálu. Přesedli jsme na linku na Nové nábřeží a zde nám skončila časová platnost našich „tramvajenek“. Od tohoto okamžiku jsme byli odsouzeni chodit jen pěšky. V „zmrzlinovém“ bistru jsme poobědvali. I v tomto bistru se zjevně stravují převážně domorodci. Dali jsme si běžná italská jídla: těstoviny s tomatovou omáčkou s masem, těstoviny s pestem a kus pizzy se šunkou. Je zajímavé, že jsme zaplatili v podstatě stejně jako o den dříve, jakkoliv byl středeční oběd podstatně honosnější. Asi musí místní provozovatelé mít za každý oběd tržbu aspoň 12 – 14 EUR, aby mohli existovat, a domorodci to berou tak nějak jako samozřejmost a platí za oběd minimálně takovouto částku. Ostatně kdo chce ušetřit, může jít na nějaký blaf do Mc Donaldu za méně než za polovic.
Po obědě jsme se vrátili do hotelu, abychom si stopli, kolik trvá pěší transfer nejkratší cestou na nádraží. Bez zavazadel nám vyšlo, že to je rovná ½ hodina. Na nádraží si dítě dalo zmrzlinu, aby se posílilo na nadcházející poslední větší procházku po městě. Vydali jsme se od nádraží sv. Lucie přes most nad Grand kanálem do čtvrti sv. Kříže. Procházeli jsme tamní úzké a křivolaké uličky a snažili jsme se udržet směr více méně sledující Grand kanál, Přešli jsme čtvrť sv. Kříže i sousední čtvrť sv. Pavla až jsme došli k mostu Akademie ve čtvrti Dorsoduro. Přes most jsme se dostali zpět na náš břeh Grand kanálu a pokračovali přes čtvrť sv. Marka k nám do Castella. Byl jsem z toho tak uťapkaný, že jsem večer usnul jako první.
V pátek po ránu jsem se vydal ještě jednou na ranní bohoslužbu do katedrály. Žena byla tak zvědavá na katedrálu bez jakékoliv fronty a interiér úplně bez turistů, že šla se mnou. Vzhledem k tomu, jak se jmenuju, musím zde zmínit zajímavý detail. Při každé mši se zmiňuje jméno papeže a jméno místního diecézního biskupa. V Benátkách se mi poprvé v životě stalo, že šlo o jmenovce. A nejen že i papež i benátský patriarcha se jmenují Francisco, ale i já jsem velikou shodou Francisco. Na zpáteční cestě jsem mírně sešel z cesty a trochu bloudil, Žena si hned všimla okamžiku, kdy jsme špatně zahnuli, ale schválně mi nic neřekla, aby mne v tom „vykoupala“.
Po snídani jsme museli začít balit. Před polednem jsme se check-óut-ovali z hotelu, zaplatili jsme tučný poplatek pro městskou administrativu a vydali se pěšky na nádraží. Se zavazadly si člověk cestu daleko lépe „užije“. Museli jsme překonat celkem 8 můstků a jen 2 z nich byly uzpůsobeny pro tašky a kufry na kolečkách. Nicméně nám cesta trvala jen o 5 minut déle než o den dříve bez bagáže.
Na náš vlak jsme museli čekat dobrou hodinu. A jen pouhých 20 minut před odjezdem uvedli na informačních tabulích naše nástupiště, přestože u něj souprava stála dávno před tím, Že by se projevila zlomyslnost a dlouhé prsty konkurenční Trenitalie proti DB/OBB, s kterým jsme cestovali my? A ještě ke všemu náš vagon byl na začátku vlaku, tedy až na úplně opačném konci nástupiště.
Cesta nám vedla přes Veronu a Jižní Tyrolsko nahoru do Brennerského průsmyku. Zdálo se mi, že je tam podstatně méně sněhu, než kolik ho bylo při cestě do Benátek nad Klagenfurtem a nad Villachem. Zdání však zřejmě klame. Jen o den později spadla v Jižním Tyrolsku hrozná lavina a zabila 5 alpinistů. Spustili jsme se od Brenneru dolů do Innsbrucku. Zde nás čekal přestup. Vlak Z Benátek jel do Mnichova, ale my jsme potřebami do Vídně. Přesedlali jsme do Rail Jetu a uháněli na něm k východu místy rychlostí až 230 km/h. Přes Kufstein, Salzburk a Linz, jsme ½ hodiny před půlnocí přibyli na vídeňský hauptbahnhof. Ubytování jsme měli předplaceno opět jako při cestě tam v tomtéž hotelu & hostelu, který je hned za rohem. A tak jsme byli kolem půlnoci v postelích.
V sobotu se už nic zaznamenání hodného stát nemohlo. Snídaně, transfer na autobus, cesta opět přes Znojmo a Jihlavu do Prahu a nakonec metrem a tramvají domů. Koncept zkráceného týdne pro mimosezónní prohlídku turisticky zajímavého města se nám opět osvědčil. Když nevíš co s jarními prázdninami, je to jedna z mnoho možností, co si s nimi počít, A kdyže už nutnost přivede člověka do Vídně, stojí vždy za to se zde trochu zdržet. Přeci jen se jedná i o naší bývalou metropoli a hlavně je to skutečné velkoměsto. A Benátky? Ano, Benátky za to stojí! A klidně i s dítětem. Vypadají dobře nejen v přehršli dokumentárních i uměleckých filmů, ale jsou magické i ve skutečnosti. A nejsou jen pastí na nadité peněženky průměrných turistů? Snad i jsou, ale tomu se dá částečně vyhnout a hlavně kdo ví, jestli naše stověžatá Caput Regni v tom není ještě horší, …? Co na závěr napsat k hromadné veřejné dopravě v Benátkách? Rozhodně jsou vaporetti spolehlivé a jsou skutečně jak pro turisty, tak i pro místní. Ostatně každý nemůže jezdit vlastní nebo nájemní lodí, jako se v jiných městech skoro všichni vozí auty. To kapacita kanálů prostě nikdy umožnit nemůže. Pokud se týká doporučení dopravního podniku, zvážit před jízdou vaporettem možnost pěšího transferu, který může být často rychlejší, tak věcně to je správné doporučení. Ale svezení je rovněž zážitkem samo o sobě, a když už jsme si zaplatili síťové jízdenky, tak jsme prostě nedokázali odolat možnosti svezení sotva nás jen trochu zabolely nožičky. Nejvíc jsme se tak nachodili pěšky až po tom, kdy nám platnost jízdenek skončila.
A co říci na úplný závěr? Byl jsem v Itálii již po páté. Před tím to byly Dolomity, Verona, Bari a naposledy Rímini. Ani jednou se mi tedy nepodařilo překročit příslovečný Rubikon a nedostal jsem se vlastně ani na druhou stranu Apenin. Takže takové destinace jako Florencie, Řím či Neapol snad vyjdou příště.

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjJqC0JAN

Venezia

20.03.2016
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@